Manželé Klára a Roman Folvarští mají neposedné duše. Cestování se stalo jejich vášní. Navštívili čtyři kontinenty a viděli místa, na která většina Čechů nikdy nevstoupí. Berle ani vozík je přitom nezastaví. Stojí to sice hodně sil, času i peněz, ale neměnili by. Protože ač sedí, neposedí.
Přitom není řeč o dvou svalnatých nadlidech s postižením, kteří svou odolností a fyzickou kondicí výrazně překračují normu. Je tomu spíš naopak. Díky tomu mohou být reálnou inspirací ostatním. Jejich síla tkví v touze po poznání, které jsou ochotni něco obětovat.
První velkou cestu mimo Evropu podnikli v roce 1999 na Srí Lanku za slony. Původní úvahy směřovaly za teplem do Dominikánské republiky, ale při hledání v katalogu je zaujal okruh Srí Lankou. Cestovní agentura po individuální schůzce vytvořila plán cesty zajišťující bezbariérovost. Přes prvotní obavy všechno vyšlo dobře. Domů se vrátili nadšení a s elánem do dalších cest. Na ty však bylo třeba znovu našetřit a důkladně se připravit.
Mexiko jako náhrada
V roce 2005 přichází na řadu Mexiko, i když ani to nebylo v původním plánu. Stalo se náhradou za Peru. „Kamarádi bez postižení se odtamtud zrovna vrátili a Peru nám rozmluvili jako nereálný cíl. Ještě mnohokrát potom se nám vyplatilo dát na zkušenosti jiných cestovatelů.“ Do Mexika se vypravili s jinou cestovní agenturou, která se zaměřuje na dobrodružné outdoorové výpravy. Přestože šlo o známou firmu, zkušenost nebyla tak dobrá jako z Asie. I tak si ale odvezli velké zážitky. Především z mayských pyramid nebo jízdy jeepem do dvou třetin nejvyšší hory Mexika Citlaltépetl.
O dva roky později se Klára s Romanem vypravili do Japonska. Pro Kláru to nebyla premiéra. V roce 2001 už zde strávila celý měsíc. Poprvé se ovšem společně rozjeli tzv. na vlastní pěst, bez opory cestovní kanceláře. Nejeli však úplně do neznáma. V Japonsku využili síť kamarádů a známých. „Jezdili jsme z místa na místo a oni si nás předávali jako štafetový kolík,“ vzpomíná Roman.
Překvapivou zkušeností byly poměrně časté bariéry. „Řada historických památek je nepřístupná nebo jen s velkými obtížemi,“ říká Klára. Navíc japonská mentalita prý směřuje k tomu, aby byl člověk co nejméně na obtíž, takže se lidé dříve za svůj handicap hodně styděli. V důsledku toho je stále co napravovat, i když my máme Zemi vycházejícího slunce zafixovanou jako hypermoderní.
Dobrodružství v Africe
Dosud nejdobrodružnější výpravu Folvarští absolvovali od 9. května do 1. června 2009. Oni a dva kamarádi bez postižení vyrazili za divokými zvířaty do Afriky. Namibií a Botswanou projeli v terénním autě až do Zimbabwe, kde zastavili u legendárních Viktoriiných vodopádů. Kromě spousty dalšího navštívili Národní park Etosha, poušť Kalahari, atlantské pobřeží i obří povrchový důl Rössing. Obrovské množství jejich zážitků se nedá vměstnat do jednoho článku. O své zkušenosti nejen z Afriky se dělí na stránkách www.neposedime.cz
Na Afriku se připravovali téměř dva roky. „Důkladné plánování je naprosto nezbytné, a navíc se dá ušetřit hodně peněz,“ říká Roman. Stejná cesta se dá podniknout mnohem dráž v mnohem větším komfortu. Luxusní hotelové komplexy jsou plně bezbariérové, takže existuje i verze divočiny pro bohaté „mastňáky“ na vozíku. Klára s Romanem a jejich přátelé šli cestou kempování. Výběr a studium trasy, rezervace v kempech, zajištění vhodné dopravy, očkování atd. Tohle všechno chce svůj čas. I přesto se musí počítat, že nastanou nenadálé události. V kempu je vaše místo obsazené, nebo ještě hůř, při defektu v pustině zjistíte, že auto z půjčovny disponuje špatným klíčem na šrouby. Navigace také není úplně jednoduchá. Je proto jasné, že zdravý doprovod musí být lidé do nepohody, skutečné opory. „Taková výprava nemůže být žádná hektická akce, do které se pustíte s kdekým,“ upozorňuje Klára. „Všichni spolujezdci si musí lidsky vyhovovat. Jste odkázáni na pomoc dvou lidí, takže v ně musíte mít důvěru a vědět, že jsou nekonfliktní,“ dodává Roman.
Už samo ukládání ke spánku byl solidní výkon. Kvůli divokým zvířatům se spalo ve stanu na střeše auta. Vyšplhat se nahoru představovalo pro Romana velké úsilí a nohy otlučené o kovový žebřík. „Tlačili mě tam, jak se dalo, a po několika dnech jsem vypadal jak oběť domácího násilí.“ Takové strasti však rychle zapomenete, když uvidíte prvního lva nebo se na dosah přiblížíte k žirafě.
Po třech namáhavých týdnech se člověk s radostí vrací domů a potřeboval by možná stejně dlouhou rekonvalescenci, přestože se před cestou udržoval v nejlepší možné kondici a i během cesty se dělaly odpočinkové dny. Proč to tedy vlastně všechno podstupovat? Klára a Roman se shodují. „Chceme poznat něco nového. První dojmy člověka ovlivní a změní. Viděli jsme na svých cestách lidi, kteří doslova nic neměli, žili na ulicích, a přesto vypadali šťastně. Zatímco tady zuří materialismus a blbá nálada.“
Kdo cestuje, je vnímavější
Oba rovněž oceňují nenahraditelnost autentického prožitku, kterou žádné médium nedokáže předat. Navíc je všechno pokaždé jiné. Ostatně létají z jednoho konce světa na druhý. „Když cestujete, jste vnímavější a otevřenější okolním podnětům. Poznáváte nové lidi a jejich názory.
Kdo si myslí, že po Africe hned tak něco následovat nebude, plete se. V roce 2010 Klára a Roman se svou maminkou projeli jihozápad USA včetně Las Vegas, Údolí smrti, Grand kaňonu a Sekvojového parku. Bez doprovodu takový okruh nelze podniknout ani v tak vyspělé a bezbariérové zemi, jako jsou USA. A manželé Folvarských by se rádi vrátili, tentokrát na severozápad. Ale ani do té doby neposedí. Pracují, aby si vydělali na další cesty, a mezi tím navazují užitečné kontakty a spolupráci s dalšími milovníky cestování. Na svých stránkách www.neposedime.cz se snaží o sdílení užitečných postřehů z cest mezi dalšími lidmi s postižením. Takové informace se totiž doposud shánějí velice nelehko. Navíc si myslí, že zkušenost člověka s handicapem může zajímat každého.
Radek Musílek
Zdroj: www.muzes.cz
