Zatímco většina z nás se potýkala s mrazy letošní zimy, členové a přátelé sdružení Ariel zvládli potápěčskou výpravu vozíčkářů. Jejich cílem byl Egypt. Týdenní únik do úplně jiné reality. Teplo, podmořský svět a oddech od adventního šílenství.
Dobalit pár posledních drobností a hurá na letiště vstříc novým zážitkům. Čekal nás týden na lodi ve společnosti našich přátel, kteří jsou nám společníky na souši i pod hladinou. Nemožné se stalo skutečností a všichni jsme přišli včas, což považuji za důkaz, že jsme se na výpravu skutečně těšili. Avšak co čert nechtěl, letadlo bylo opožděno. To nás ale nemohlo rozhodit. Během několikahodinového čekání jsme se stihli malinko občerstvit a zachovat si tak veselou mysl až do kýženého odletu. Kdo si počká, ten se dočká, takže jsme nakonec úspěšně vzlétli směr Hurghada.
Po přistání došlo ke šťastnému shledání s našimi vozíky i zavazadly, a tak mohlo začít nakládání do autobusu, který nás dopravil do přístavu v Zaraze, kde nás čekala loď Jessica. Ta se po sedm dní stala naším útočištěm. Náš pětičlenný tým handicapovaných potápěčů ji poprvé podrobil zkoušce bezbariérovosti. Ne všechno bylo samozřejmě ideální. Skutečně bezbariérová loď v Egyptě asi neexistuje. Ale když člověk chce, zvládnout se dá cokoli, zvlášť když má k ruce chrabré asistenty. V zásadě však plavidlo zkouškou prošlo a my se tak mohli bez větších problémů prohánět po palubě, v kajutách i jídelně. Připili jsme si na přivítanou, vybalili výstroj a šli spát. Plni očekávání a unaveni cestou jsme spali, jako když nás do vody hodí. Ve skutečnosti nás to teprve čekalo.
Vzhůru do hlubin
Ráno jsme vstali vcelku brzy, abychom o něco nepřišli. Pohledem jsme se rozloučili s panoramatem přístavu a vyrazili na severní cestu Rudým mořem, což je pro nás v oblasti potápění novinka. Ještě nikdy jsme takovou dobu na moři nepobývali, vždy se jednalo o jednodenní výlety s návratem zpět na pevninu. Tentokrát to bylo jiné. Pro mnohé z nás i nový zážitek, který si díky faraonovým kletbám a mořské nemoci vychutnali naplno. Všechno za to rozhodně stálo. Nejenže jsme bohatší o určité zkušenosti, ale především o zážitky pod i nad vodou. Máme vzpomínky, které nám nikdo nevezme, a navíc je můžeme sdílet s lidmi, na kterých nám záleží.
Chystali jsme se s pomocí všech na první ponor, který, jak už víme z předešlých pobytů, je pro vyvážení a jiné úpravy zásadní. Takže ne moc kochání, ale technika. Vše se tedy nastaví, jak kdo potřebuje, aby si následující ponory každý patřičně vychutnal. Obléci, nastrojit, pustit láhev, nasadit masku, automatiku do úst a žbluňk do vody. Nezbytná kontrola a honem do hlubin za krásami Rudého moře.
Každý den proběhly dva až tři ponory, kterých jsme se víceméně podle svých možností účastnili i my vozíčkáři. Podmínky pro naše ponory nebyly vždy úplně ideální, ale i s tím se učíme bojovat a jen tak něco nás nezastaví. Proudy byly někdy opravdu velmi silné, avšak pod dozorem zkušeného potápěče zvládnete i nepřízeň vodního živlu. Někdy to bylo opravdu náročné, ale pokaždé krásné. Proto to přece děláme. Pro uspokojení, že jsem něco dokázal, a pro ten neskutečný klid pod hladinou. Člověk vnímá jen barvy, krásu a život kolem sebe, chce splynout a stát se součástí podmořského dění. V jednu chvíli vidíte vedle sebe hrající si klauny, na druhé straně hejna skalárů a před sebou morénu, jež si na vás brousí zuby. Zaplavují vás pocity, jež nejdou popsat, ale které se musí prožít.
Je kolem vás spousta života a vy se jej snažíte poznat, pochopit a vše ladit tak, aby ponory probíhaly bezpečně pro obě strany. Nikdy nevíte, co se pod vodou může stát. Každý ponor je originální a ovlivnit jej můžeme pouze svým umem a chováním. Když vám plave malý klaun naproti a kouká do vaší masky, tak víte, že to děláte dobře. To je pro nás ta největší odměna. Upřímná pochvala našich potápěčských guru samozřejmě také.
Vrak je plný aut a motorek
Na naší severní cestě jsme hlavně měli možnost vidět i pár vraků. Mnohým z nás se splnil sen, když jsme se mohli zanořit k 180 m dlouhému vraku Thistlegormu plnému motorek, aut, vlaků, polních kuchyní atd. z druhé světové války. Je to neskutečný monument, čiší z něj síla a člověka zaplavuje respekt i určitá nostalgie. Měli jsme tady možnost dvou ponorů a pokaždé to bylo neuvěřitelné. Mezi obrostlými auty si hrály ryby na schovávanou, z děr unikaly vzduchové bubliny, mezi komíny se vznášeli jedovatí perutýni a my byli toho všeho součástí.
Nezapomenutelné chvíle jsme však nezažívali jen pod hladinou. Naši loď navštívili 5. prosince také čert, anděl a Mikuláš. A opravdu nikdo nebyl ušetřen. Každý musel pátrat v paměti, odhodit stud a zpívat nebo recitovat, aby se dostal ze spárů zlého čerta pod ochranná křídla krásného anděla. To vše pod přísným, avšak spravedlivým dohledem moudrého Mikuláše. S radostí musím konstatovat, že čert, jak se říká, utřel nos… Ačkoliv mnohdy měl Mikuláš co dělat, aby naše výkony ustál. Nakonec dokázal ocenit snahu a přimhouřil oko nad nervozitou i nedostatkem zlata v hrdle.
Týden to byl vskutku nezapomenutelný pro všechny z nás. A počet zanoření se naštěstí rovnal i počtu vynoření. Každý ponor nám dal něco nového, nový zážitek i zkušenost. Voda je živel. Nestálá, nekompromisní a záleží jen na nás, jak se s ní sžijeme, jakého zvolíme průvodce a směr. Myslím, že průvodce máme jedny z nejlepších, mnohé nám ukázali a já věřím, že nás ještě mnohému naučí. Vždy jde o symbiózu světů. Ať už potápěče a vody nebo chodících potápěčů a nás na vozíku. Po týdnu na lodi na otevřeném moři byla ta symbióza znát.
A my všichni můžeme jen říci: Děkujeme sdružení Ariel, asistentům a všem přátelům, kteří společně s námi bojují za svobodu pod hladinou.
Jana Hanová
Zdroj: www.muzes.cz (duben 2012)
Foto: www.arieldiving.cz