Dvaadvacetiletý Jirka Mára z Přerova nepohne prakticky žádným svalem na svém těle. Ukazováček pravé ruky, kterým ovládá počítač, mu však stačí, aby připravoval výpravy po celém světě, které pak absolvuje s rodiči a sestrou.
Své zálibě v cestování se věnuje prakticky každý den. O všech státech světa něco ví. Minimálně zná vlajku a hlavní město, ale většinou i největší přírodní, kulturní či historické zajímavosti. Sleduje cestopisné pořady v televizi, bádá v encyklopediích a knižních průvodcích nebo brouzdá po internetu a hledá výjimečná místa naší planety. Úplně nejraději však pochopitelně vyráží na skutečné expedice.
Svou zálibou úplně změnil život rodiny, ale také mnoha přátel i úplně neznámých lidí po celé České republice. Z koníčka se stala práce, která zaměstnala každého člena rodinného týmu. Jirka je šéf. Všechny uskutečněné výpravy vymyslel a do posledního detailu naplánoval. Jeho otec se naučil dělat dokumentární filmy a psát cestopisné knihy. Jirkova maminka se stala amatérskou fotografkou a sestra Monika zase hlavním řidičem invalidního vozíku, aby se brácha dostal všude tam, kam touží. Když se z cesty vrátí, pořádají po celé republice besedy.
Vozíčkář rekordman
V posledních sedmi letech se Jirkovi a jeho rodině postupně podařilo navštívit všechny obydlené kontinenty a díky tomu byl zapsán i do České knihy rekordů.
Postupně se podívali na Nový Zéland, do Karibského moře, Ekvádoru i na Galapágy. Také do Japonska, na Island, Faerské ostrovy nebo dokonce do Grónska. Na „černém kontinentě“ pak důkladně prozkoumali Jihoafrickou republiku, Namibii, Botswanu a Zimbabwe. Zatím poslední velkou výpravou byla cesta kolem celé Austrálie. Márovi se vždy vydávají na vlastní pěst a zážitky jsou tím pádem dobrodružnější. Spát v Africe v kempech a ve vlastním stanu nebo projíždět karavanem australskou pouští je jistě mnohem zajímavější než bydlet v hotelu a jen se koupat v moři.
O zkušenostech z výše uvedených cest už vzniklo sedm cestopisných knih. Z nich poslední, s názvem To snad není možný, popisuje dosud nejdelší putování, a to po nejmenším světadílu. Austrálií najezdili 24 tisíc kilometrů během 44 dní. Austrálie je rozlehlá země a vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi jsou místy opravdu extrémní. Někdy bylo třeba urazit i přes tisíc kilometrů za den.
Ani podrobný plán nemůže zahrnout překvapení, která na cestovatele čekají. Vždy nastane něco, co si člověk nedovede ani představit. Naštěstí většina takových okamžiků přinesla Márovým pozitivní emoce. Obrovským zážitkem pro ně byla návštěva v jedné australské rodině. Nabídla jim ubytování a stravu ve svém domě, přestože se viděli poprvé v životě a bylo pár dní před Vánocemi. Nechtěli za to ani žádné peníze. Kolik lidí v Čechách by se asi zachovalo podobně?
Požáry, ale i nezištná pomoc
Austrálie je bohužel známá i různými přírodními katastrofami, takže Jirka s rodinou několikrát viděli rozsáhlé požáry nebo projížděli oblastí po obrovské povodni. Jim samotným se ale naštěstí katastrofy vyhýbaly. Jen jednou zapadli s autem do bažiny. Tehdy se opět projevila ochota místních lidí, kteří přispěchali na pomoc s traktorem. Dalším australským dobrodružstvím je přítomnost spousty exotických zvířat, včetně jedovatých hadů. I ti se českým cestovatelům vyhnuli. Ukázal se jen jediný, a to až poslední den cesty. Na krokodýly se byli několikrát podívat v národních parcích. Dokonce je krmili a vcelku nečekaně je i ochutnali jako slavnostní večeři na Štědrý den.
Paradoxně nejvíce nebezpeční jsou klokani. Sice je Márovi několikrát krmili z ruky, ale záludnost poskakujících symbolů kontinentu číhá na cestách. Zejména v noci migrují přes silnice a srážka s dospělým klokanem může být pro auto i pasažéry osudná. Podél cest je vidět hodně přejetých zvířat.
Vyjmenovat všechny zážitky, které Austrálie Jirkovi přinesla, není možné. Dlouhý nekompletní seznam by mohl začít pochodem po pohodlné bezbariérové pěšině kolem posvátné červené hory Uluru. Pokračovat se dá mohutnými skalními jehlami rostoucími z písku, výpravou na Velký bariérový útes, pozorováním obřích želv při kladení vajíček, návštěvou Žraločí zátoky, šplháním na sedmdesátimetrové eukalypty nebo leteckým výletem nad skalami připomínajícími včelí úly. Výčet můžeme zakončit třeba návštěvou slavné věznice na Tasmánii, tenisového turnaje v Melbourne nebo motýlí farmy v tropickém pralese.
„Raritou bylo prakticky všechno, co jsme viděli,“ vzpomíná Jirka Mára. „Můžu jen dál vyjmenovávat návštěvu koalí nemocnice, jízdu na speciálním invalidním vozíku v moři při pozorování delfínů, větrné studny v poušti, hru domorodců na didgeridoo, jízdu historickým vlakem přes kapradinový les nebo osobní setkání s ježurou a dugongem.“
Cestovat lze i na zádech
A jak řeší Márovi nepřístupná místa v divočině? Podle vlastních slov s nadhledem. Důležité je, aby byl vždy po ruce jeden či dva nosiči. Občas Jirka putuje tatínkovi na záda a ten ho na nepřístupné místo donese. Jindy zase vezme jeden člen rodiny vozík vepředu, druhý vzadu a přes říčku nebo těžce průchodný terén se Jirka přenáší jako paša.
Jistě je třeba znovu připomenout ochotu všech lidí, které na svých výpravách potkali. Například při nástupu na trajekt z Austrálie do Tasmánie jim kapitán lodě osobně a bez zvláštního příplatku přidělil luxusní bezbariérovou kajutu místo křesílek ve společné noclehárně. Pokud by se chtěl někdo o cestování Márových dozvědět víc, může se podívat na internetové stránky www. jirkamara.cz. Taky se můžete přijít podívat na jejich besedu, případně si přečíst knížku nebo se podívat na některý z filmů.
S cestováním Márovi rozhodně nekončí. „Rádi bychom se podívali ještě třeba do Severní Ameriky. Z tohoto světadílu známe jen Grónsko, což přece jen není tak typické jako indiáni, Grand Canyon nebo národní park Yellowstone,“ plánuje Jirka Mára a pokračuje: „Osobně bych se také rád podíval znovu někam do Asie. Japonsko mi přirostlo k srdci asi nejvíce. Zajímalo by mě, jak se žije i v jiných zemích tohoto kontinentu.“
„Ani podrobný plán nemůže zahrnout překvapení, která na cestovatele čekají. Vždy nastane něco, co si člověk nedovede ani představit.“
Text: z podkladů Jiřího Máry zpracoval Radek Musílek
Radek Musílek
http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/cestovatelska-vasen-na-voziku/
Zdroj: www.muzes.cz