■ Airbus A380 může jako jediný na světě sestavit toaletu pro vozíčkáře.
■ Cestování po Číně vyžaduje občas tvrdé lokty.
■ Veřejný prostor není připraven na lidi s postižením.
Na naši první společnou skutečně exotickou cestu jsme dlouho sbírali odvahu i finance. Procestovali jsme už kdejaký kout Evropy, většinou autem, ve dvou i v partě kamarádů. Zvládneme ale nasednout do letadla, nechat se přenést na jiný kontinent, vystačit si dva týdny s tím, co se sbalí do jednoho batohu, a čelit bariérám nejen fyzickým, ale i jazykovým a kulturním?
A tak jsme se jednoho červencového dne ocitli před příletovou halou mezinárodního letiště v Pekingu. Dopravil nás sem největší a nejmodernější osobní letoun světa Airbus A380. Dočetli jsme se, že jako jediný má na palubě dokonce i záchod pro vozíčkáře. Když jsme se po něm ale začali pídit, ani precizně připravený a vždy ochotný personál Lufthansy netušil, kde ho hledat. Stevardi nakonec museli zalistovat manuálem k letadlu, aby zjistili, že opravdu nikde není, ale je možné ho na přání sestavit ze dvou protějších standardních WC a mezilehlé chodbičky.
V Pekingu jsme měli přes hostelworld.com rezervované ubytování na tři dny, zrovna tak na rozkoukání. Město zřejmě prošlo v rámci příprav paralympiády některými bezbariérovými úpravami, hlavně v metru. A když plošina nezafungovala, vyhrnula se z vestibulu skupinka zaměstnanců dopravního podniku a za zvědavého přihlížení početného hloučku kolemjdoucích snesla vozík po schodišti dolů. Se záchody to bylo horší – symbol vozíčkáře většinou znamenal jen to, že v dané kabince je záchodová mísa, někdy i s prkýnkem. Že by se tam dalo dojet, nebo dokonce zavřít, byla spíš výjimka.
Dvěma nejznámějšími atrakcemi Pekingu a okolí – Velkou čínskou zdí a Zakázaným městem – jsme pohrdli, raději jsme se procházeli mizející zástavbou starých hutongů, z níž nezadržitelně ukrajují nové a nové výškové budovy. Po Číně se dá cestovat vlakem nebo vnitrostátními leteckými linkami. Druhý způsob má vedle časové úspory výhodu v tom, že letenky je možné koupit přes internet předem, např. na ctrip.com. A tak nás třetího dne vezl taxík na nízkonákladové letišťátko na jihu Pekingu, z nějž jsme měli odpoledne přeletět asi 3000 km na západ do Urumči, hlavního města autonomní oblasti Sin-ťiang.
Desetileté informátorky
Zatímco západní aerolinky mají už pro cestování vozíčkářů solidně zaběhnutý systém, tady bylo třeba podstatně více improvizace a asertivity. Vozík jsme museli podat spolu s ostatními zavazadly už při odbavení a čas do odletu trávili kdesi v koutě na erárním, spíše nemocničním modelu. Po nastoupení se navíc přihnala bouřka, která náš stroj přikovala na osm hodin na letištní plochu. V celém letadle jsme byli jediní cizinci, anglicky neuměly ani letušky, a tak jsme informace o tom, co se bude dít, vyzvídali od dvou asi desetiletých holčiček, které seděly před námi. O půlnoci nakonec kapitán zavelel k opuštění letadla, dali nám krabičku s jídlem a odvezli nás do sešlého předměstského hotelu.
Ráno probíhalo v miniaturní odbavovací hale hotové peklo: dav cestujících z minulého dne doslova obléhal přepážky a snažil se vyměnit si včerejší palubní vstupenky za dnešní. Nezbývalo než se také zapojit do souboje ramen a loktů. Okolo půlnoci jsme se s více než třicetihodinovým zpožděním ocitli uprostřed dvoumilionové metropole čínského Divokého západu.
Nastala druhá úroveň kulturního šoku. Stejně jako v Pekingu tu byly nápisy ve dvojím písmu – ale tady to druhé nebyla latinka, ale písmo arabské. Tu a tam jsme zahlédli azbuku, která nás téměř zahřála coby dotek domova. Asi jsme tam uprostřed noci na zastávce mezi mrakodrapy, s Lonely Planet a vytištěnou Google mapou vypadali dost bezradně. Ráno jsme prolézali zadní dvorky ujgurské čtvrti a tržiště. Městské autobusy tu zastavovaly chaoticky uprostřed ulice, takže zorientovat se a nastoupit do nich s vozíkem vyžadovalo bleskurychlé reakce.
Napříč dvěma pouštěmi
Nacházeli jsme se nyní v nejodlehlejším bodě naší trasy a dál nás čekala dlouhá cesta po zemi podél dávné Hedvábné stezky až k pobřeží. Autobusem jsme se přepravili do rozpálené oázy Turpan, proslulé výrobou rozinek a obklopené ruinami 2000 let starých měst, a odtud nočním vlakem napříč pouštěmi Taklamakan a Gobi, lemovanými na severu i na jihu zasněženými pásy velehor. Jeli jsme pohodlným vagonem a ráno se probudili v tříapůlmilionovém Lan-čou, které drží neslavný primát nejznečištěnějšího města Číny. Čtyři hodiny autobusem je klášter Labrang, jedno z hlavních center tibetského buddhismu mimo samotnou autonomní oblast Tibet.
Osmihodinovou cestu z Lan-čou do Ši-anu jsme absolvovali pro změnu vlakem nejnižšího standardu hardseat. Rezervace míst není možná a cestující čekají na příjezd vlaku v dlouhé frontě uvnitř přeplněné nádražní budovy. Ši-an byl několikrát hlavním městem Číny, už v 7. století měl milion obyvatel, má zachovalé historické opevnění a na okraji města byla nalezena slavná terakotová armáda. Po dvou dnech jsme přeletěli až téměř na východní pobřeží, do Chang-čou. Přivítalo nás přívalovým deštěm – konečně zpátky v té pravé Číně. Rychlovlakem uhánějícím rychlostí 350 km/h jsme se přesunuli do Šanghaje, výkladní skříně Číny 21. století. Jsou tu ale i výstavní budovy koloniální éry a postupně mizející chatrné domky starého města, kde se prodává, jí i umývá přímo na ulici.
Za pouhé dva týdny jsme nemohli poznat nejlidnatější zemi světa příliš do hloubky ani navázat kontakty s místními. Pokud jde o celkovou připravenost na pohyb vozíčkářů ve veřejném prostoru, je na tom Čína tak na úrovni našich 80. let.
Dalibor Šmíd, Eva Reitmayerová
Zdroj: http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/cinou-na-voziku-jedno-velke-prekvapeni/
Foto: www.muzes.cz