■ Dva vozíčkáři na čtyřkolkách vyrazili na Sibiř.
■ S kamarády na motorkách ujeli po vlastní ose 14 tisíc kilometrů.
■ Za 70 dní projeli řadu zemí včetně Mongolska a Kazachstánu.
Na čtyřkolkách jsme toho s kamarády najezdili už mnoho. Několikrát jsme navštívili Rumunsko a Ukrajinu, ale vždy se jednalo o výlety z jednoho bodu. Z místa ubytování se vyjíždělo na celodenní túry s návratem zpět. V roce 2012 jsme společně s chodícími na motorkách zkusili týdenní výlet s vozíky upevněnými na čtyřkolkách. Zjistili jsme, že není problém spát po lesích a kempech. Toaletu jsme vyřešili prkýnkem se dvěma nožičkami, které se druhou stranou připevní na stupačku čtyřkolky. Takže i tento problém všech vozíčkářů se zvládl.
Následující rok jsme se rozhodli objet Černé moře, navštívit Gruzii a hory Velkého Kavkazu. Jeli jsme v sestavě dva vozíčkáři na čtyřkolkách a jeden motorkář – Filip Mergental, Tomáš Pučálka a René Vaňo. Po 40 dnech a 7000 najetých km jsme se vrátili nadšeni tím, co jsme dokázali a zažili. Chtěli jsme zvládnout ještě víc, a tak se zrodil nápad vyrazit k jezeru Bajkal v jižní části východní Sibiře. Jeli jsme ve stejné sestavě jako kolem Černého moře plus Gennadiy Chernetskiy, další motorkář a kameraman, který vše dokumentoval. Po zkušenostech z minulých cest jsme věděli, co si s sebou vzít a co nepodcenit.
Nuda ve vlaku
Ve druhé polovině července jsme se vydali přes Polsko a Bělorusko do Moskvy. Vzhledem k obrovské vzdálenosti k Bajkalu jsme se rozhodli zpestřit si cestu jízdou vlakem po Transsibiřské magistrále do Irkutska. Lístky jsme předem nezamluvili, i když jsme měli informace, že kvůli vytíženosti trati není jednoduché je zakoupit přímo na místě. Hlavně jsme ale nevěděli, jak to bude s transportem našich strojů. Na internetu jsme o tom nenašli žádné informace, takže rezervování lístků nemělo smysl. Prostě jsme to riskli. Nakonec se nám po pěti dnech podařilo se dostat do vlaku (stroje jely jiným než my). Čekání na odjezd jsme vyplnili menší prohlídkou Moskvy a návštěvou kameramanova kamaráda v Kaljazinu, kde jsme strávili tři dny.
Pětidenní cesta vlakem docela utekla. Co se bezbariérovosti týče, tak nástup byl bez problémů. Ovšem tím to skončilo. Do lůžkového kupé se vozík nedostal, takže jsme těch pět dní prakticky strávili na postelích. Lůžka jsme opouštěli jen v případě velké potřeby WC. Na záchod vozík samozřejmě také neprojel, takže nás René vzal pěkně „do teplejch“ a bylo po problému. Jinak se toho cestou moc dělat nedalo. Chvíli koukáte z okna, chvíli posloucháte muziku, večer se otevře nějaká ta lahvinka, no zkrátka to nějak uteklo.
V Irkutsku na nádraží nás čekala naše ruská kamarádka Olga, která studuje v Praze. S Olgou jsme se seznámili asi 14 dní před odjezdem a nabídla nám pomoc. Samozřejmě jsme neodmítli. Ukázalo se, že to byla správná volba. Doprovázela nás po městě, navštívila s námi Olchon, největší ostrov v Bajkalu, a dokonce na naši počest uspořádala utajovaný punkový koncert v garáži.
Nezapomenutelné Mongolsko
Zamířili jsme dál na východ přes Ivolginskij dacan, klášterní komplex a centrum buddhismu v Rusku, do Mongolska, země s nejnižší hustotou zalidnění na světě. Přes hlavní město Ulánbátar jsme se vydali na západ severní cestou. Je prý nejkrásnější, ale i nejnáročnější. Mongolské cesty většinou nemají asfalt, což je sice pro čtyřkolky ráj, ale jízda v terénu je fyzicky náročnější. Trpěly i stroje – hlavně na roletách (zvlněných cestách). Zde strávených 14 dní a 2000 najetých kilometrů nám v paměti utkvělo asi nejvíce. Nekonečné stepi s drsným podnebím, kde je hlavním zdrojem obživy stále kočovné pastevectví, stáda koz, ovcí a koní, typické mongolské jurty, chladné noci s oblohou pokrytou miliony hvězd, které u nás neuvidíte… To nejde popsat, to se musí zažít.
Spaní ve stanu nebyl problém. Stačí se schovat za kopeček nebo odjet od cesty, abyste nebyli tolik na očích. A najít nějaké rovnější místo kvůli pohybu na vozíku. Snad jen chladné noci, kdy teplota běžně klesala ke čtyřem stupňům, nebyly nic moc. Člověk na sebe navleče několik vrstev. Třeba i to, v čem celý den jede, a šup do spacáku. S hygienou si také nemůžete moc lámat hlavu.
Vezli jsme si dvacetilitrový kanystr s vodou, který jsme po cestě doplňovali a sloužil jako zásobárna pitné vody na vaření. Mytí jsme řešili pomocí vlhčených ubrousků. Pořádná očista se konala, jen když jsme našli nějaké ubytování. V Mongolsku to bylo třeba i po deseti dnech. Člověk si uvěuvědomí, jaký má doma komfort. S jídlem to také nebyla žádná sláva. Tamní strava není z pohledu Evropana moc chutná. Povařené – převážně skopové – maso bez ochucení nám moc nešmakovalo. Ve velkých městech je větší výběr, ale těch velkých měst zase moc není. Zachraňovaly nás čínské polévky nebo rybičky v konzervě, když byly zrovna ke koupi.
Kudy domů?
Po nezapomenutelném Mongolsku nás čekal přejezd ruského Altajského kraje s nádhernými horami zahalenými v mracích. Jen občas vykoukly zasněžené vrcholky, což nás docela mrzelo. Potom přišly nekonečné pustiny obrovského neosídleného Kazachstánu. Vyprahlá placatá země, kde nepotkáte 400 kilometrů benzinku, určitě stojí za návštěvu – i když je krajina tisíce kilometrů stále stejná. Z monotónní scenérie lze vypíchnout zastávku u vysychajícího Aralského jezera se zbytky vraků lodí. Se spaním pod širákem nebo ve stanu ani zde nebyl problém.
Celou cestu jsme – vzhledem k situaci na Ukrajině – řešili, kudy to vezmeme zpět. Ve hře byly dvě varianty. První byla vzít to spodem přes Gruzii a Turecko, což by znamenalo velkou zajížďku. Zvítězila druhá varianta, a to prostě jet přes Ukrajinu. Vzali jsme to hodně severně, a vyhnuli se tak oblastem, kde jsou nepokoje. Na hranicích ani po celou dobu průjezdu jsme nezaznamenali žádné známky nějakého konfliktu. V Kyjevě na Majdanu nebylo ani památky po barikádách, které tu minulou zimu hořely. Je to krásné, čisté a moderní město.
Pak už to byl takový zrychlený přesun. Přes Polsko jsme to vzali Dukelským průsmykem na Slovensko a odtud jsme to hrnuli na rodnou hroudu. Na konci září, po 70 dnech strávených na cestě, jsme se zdrávi a šťastni z toho, co jsme dokázali, ocitli doma. Za námi bylo 14 000 kilometrů po vlastní ose a 5000 kilometrů ujetých po Transsibiřské magistrále. Stroje krom několika drobných závad vydržely a dovezly nás až domů, i když dostaly pořádně zabrat. Zdravotní problémy se nám také vyhýbaly. Až na jednu spáleninu od ohně jsme neměli snad ani rýmu, a to jsme spali ve stanu i při minusových teplotách.
Nevíme, jestli jsme měli tolik štěstí, ale po celou cestu jsme se setkávali jen se vstřícnými lidmi. Viděli jsme kus světa, zážitků je tolik, že by vydaly na knihu. Pokud by vás zajímaly, rádi se o ně podělíme na promítání fotek s povídáním, které určitě připravíme. Stačí sledovat dění na www.facebook.com/dokolakolem, tam se dozvíte, co se chystá. V současné době vzniká film, který spatří světlo světa v první polovině roku 2015. Třeba někoho inspirujeme k uskutečnění podobné cesty.
Tomáš Pučálka
Zdroj: http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/na-ctyrkolkach-k-bajkalu/
Foto: Facebook
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.402419833255155.1073741832.197168780446929&type=1