■ Parky Tsavo East a Amboseli okouzlí krásnými zvířaty.
■ V Amboseli je vidět zasněžené Kilimandžáro.
■ Kdo nesmlouvá, toho místní neuznají.
 
Tak jako každý rok, i v roce 2012 mě přepadla další cestovatelská mánie. Afrika vždycky byla můj sen! Po delším hledání vhodné destinace a nutných kompromisech společně s bratrem Honzou vyjednáváme klasický pobytový zájezd přes německou cestovku do Keni s odletem z Mnichova. Hlavním lákadlem pro nás ale nejsou bílé písečné pláže, nýbrž výlet do národních parků.

Po nutném očkování a ujištění, že případnou malárii za takto krátkou dobu doléčím doma a přežiju to, se vrhám do příprav a balení. Po dalším několikerém přerovnání všech zaručeně „nutných“ věcí vyrážíme autem směr Německo. Na letišti nás mile překvapují vyhrazená parkovací místa bez poplatku pro imobilní pasažéry. Vykládám vozík, francouzské hole přidělávám gumicukem a s bágly na zádech se přesouváme letištním autobusem na odletový terminál. Nástup do letadla není žádný problém, vše stačí dopředu nahlásit a letecká společnost vše připraví včetně případné pomoci asistenta a speciálního vozíku uvnitř.

Letíme, nedočkavě vyhlížím občerstvení. Hlavně ne kuře! Bylo kuře. Prosím tedy raději o vegetariánskou porci a nakonec docela příjemně nasycen usínám. Ve chvíli, kdy prchám na hřbetu slona pronásledován domorodci, mě probouzí velmi pohledná letuška a já z okna vnímám africkou krajinu pod sebou. Po dosednutí a devíti hodinách letu bereme batohy a nasedáme do připraveného autobusu. Vozík letí do kufru a o holích se dostávám na sedadlo za řidičem, což se ovšem ukazuje jako ne zrovna dobrý nápad. Ano – jiný kraj, jiný mrav. Zažívám minuty hrůzy. Ulicemi Mombasy projíždíme tempem jako závodní speciál a stylem – kdo hlasitěji troubí, ten jede. Čeká nás přejezd přístavu přepravní lodí. Ve chvíli, kdy si říkám, že loď je už úplně plná, otevírá se boční brána pro pěší a další stovky lidí se hrnou naším směrem. Přecpaný školní autobus v Liberci se mi v tomto srovnání zdá ještě hodně s rezervami.

První koupání v Indickém oceánu

Náš hotel leží v oblasti Diana Beach v jižní části země. Volba této lokality byla záměrná kvůli blízké dostupnosti národního parku Tsavo, nádherným plážím a vyšší bezpečnosti než nabízejí resorty na severu. Domlouvám na recepci pokoj v přízemí a již se hrneme převléknout do plážového. Všudypřítomné opice, velké horko, tropické palmy a staleté baobaby vytvářejí skutečný pocit něčeho exotického. Jídlo je skvělé, především koloniální kuchyně a místní speciality, a tak trávíme zbytek dne střídavě na baru, v restauraci nebo v bazénu. Postupně se rozhlížíme po okolí a já si užívám zaslouženého postátnicového odpočinku s pravidelným koupáním v Indickém oceánu. Po několika dnech, kdy nás již místní kočkodani a paviáni přestali fascinovat a okrádat o vše, co bylo v jejich dosahu, vyjednáváme na pláži třídenní safari u domorodého prodejce. Našim cílem jsou nakonec národní park Tsavo East a menší park Amboseli, který se rozkládá přímo na úpatí Kilimandžára. Máme trochu obavy, zda složité dohadování o ceně nevyjde vniveč a opravdu na nás bude čekat slíbené auto s průvodcem. Jak se záhy přesvědčujeme, jeho ujištění HAKUNA MATATA – nic není problém, opravdu platí. Vše se odehrálo tak nebo ještě lépe, než jsme si domluvili.

Je brzy ráno a my vyzbrojeni fotoaparáty a repelenty, sadou lepení na kola a nezbytným vypalovačem červa vyhlížíme auto. Kupodivu přijíždí přesně; jedná se o malou dodávku s vyklápěcími okny a střechou pro pozorování. Postarší Keňan v koženém klobouku se nám představuje ve svahilštině a angličtině. Po několikerém pokusu o výslovnost jeho jména (či příjmení, doteď si nejsem jistý) nám se šibalským úsměvem nabízí přezdívku John, což společně se dvěma dalšími německými turisty rádi přijímáme.

Po zhruba dvou hodinách pro nás šílené předjížděcí jízdy po „dálnici“ Mombasa–Nairobi vjíždíme do Tsavo East. Nádhera: hned po průjezdu branou na nás čeká stádo červených slonů. Jsme u vytržení. Potkáváme zebry, velká stáda antilop, gazel, kudu velkého a majestátné africké buvoly. Jeden je tak na 20 metrů od auta. Chci otevřít dveře, abych měl na tohoto nebezpečného tvora z velké pětky lepší výhled. Beru za kliku. V tom ale rázně zakročuje John. Vysvětluje, že buvol sice vypadá neohrabaně, ale že to není žádná líná kráva a je docela agresivní. O sprinterské povaze tohoto zvířete jsem se mohl následně přesvědčit na vlastní oči. Blízkost a přirozenost nesčetně druhů zvířat nás nutí neustále volat stop a John nám vždy ochotně zastavuje pro klidné pozorování.

Ubytováváme se v kempu na okraji parku s příznačným názvem Red Elephant. Obědváme a pozorujeme nádhernou scenérii před naší chatkou, kde se u jezírka shromažďují drobní živočichové a pár antilop.

Odpoledne jedeme hledat predátory místní savany, projíždíme zaručená místa a nakonec jsme úspěšní. Setkáváme se tváří v tvář se dvěma lvicemi, které se nakrmené a zkrvavené vrací od hostiny. Ulehají na skálu a mně se prolínají tyto okamžiky s filmem Volání divočiny s lvicí Elsou. „Je tu trochu smrad, co?“ ptá se nás po chvíli John a přerušuje mi tuto skoro magickou chvíli. Začíná se smrákat a my pokračujeme dál. Na obzoru se objevují první mraky; je duben a blíží se období dešťů. Zpozoruji dým v dáli, který se velmi rychle přibližuje. „Co to sakra je?“ Jsme uprostřed běžícího stohlavého divokého stáda řvoucích buvolů a srdce se mi skoro zastavuje. Teď už rozumím.

Stádo slonic přede dveřmi

Někdo do mě šťouchá, otevírám oči, rozednívá se. Rozhrnuji moskytiéru a pozoruji pohyb před našimi dveřmi. Stádo slonic se slůňaty se přišlo ráno napít k napajedlu. Mlčky vše ze zápraží pozorujeme a vychutnáváme si probouzející se Afriku. Opouštíme Tsavo za doprovodu stádečka žiraf a přesouváme se do Amboseli. Jako první vidím v oparu zahalené Kilimandžáro. Postupně se mraky rozhání a ukazuje se bílý sněhový vrcholek. To již vjíždíme do parku v nadmořské výšce 1200 m. Potkáváme první stáda pakoňů, fotíme lenošivé hrochy a další nám již známá zvířata. Dozvídám se o možnosti koupání u nás v kempu. Bazén? A tady? Jsem docela na rozpacích. Afriku znám trochu jinou, bez vody, s kanystry nošenými na hlavě. Plaveme v bazénu a já nakonec uznávám, že to zase není tak špatná věc. Rychle se stmívá a za zvuků divočiny ulehám plný nových zážitků.

Čas se krátí, ale pozvání k Masajům neodmítáme. Za nutný poplatek nás provádějí po vesnici a ukazují své tradiční tance a zbraně. Překvapuje mě informace, že náčelník v mém věku má čtyři ženy a devět dětí. Když nám líčí, kolik dobytka a kožešin za ně dal, musíme se tomu společně smát.
Tři nádherné dny nám končí a vracíme se do hotelu. Cesta je dlouhá a brácha chrápe. Na pokoji zjišťuji, že jsem nedával v autě pozor a popálil si chodidla. Musím k lékaři, dostávám antibiotika a nohy mám zafačované. Tím se ale nenechávám vyvést z míry a alespoň využívám výhod našeho zázemí.

Afrika mě naprosto uchvátila a jistě zde nejsem naposledy. Chce to jen se nebát, mít k sobě dobrého parťáka a hledat na internetu zájezdy za pár kaček. A já říkám – smlouvat a smlouvat, jinak si vás snad místní ani neváží.
 
Martin Kopeček

http://www.muzes.cz/kena-dovolena-pro-kazdeho/

Stádo červených slonů
Foto: Stádo červených slonů
zdroj: časopis Můžeš, květen 2015