Rady a osobní zkušenosti
Čínou na vozíku: jedno velké překvapení
■ Airbus A380 může jako jediný na světě sestavit toaletu pro vozíčkáře.■ Cestování po Číně vyžaduje občas tvrdé lokty.
■ Veřejný prostor není připraven na lidi s postižením.
Na naši první společnou skutečně exotickou cestu jsme dlouho sbírali odvahu i finance. Procestovali jsme už kdejaký kout Evropy, většinou autem, ve dvou i v partě kamarádů. Zvládneme ale nasednout do letadla, nechat se přenést na jiný kontinent, vystačit si dva týdny s tím, co se sbalí do jednoho batohu, a čelit bariérám nejen fyzickým, ale i jazykovým a kulturním?
Cestovatelská vášeň na vozíku
Dvaadvacetiletý Jirka Mára z Přerova nepohne prakticky žádným svalem na svém těle. Ukazováček pravé ruky, kterým ovládá počítač, mu však stačí, aby připravoval výpravy po celém světě, které pak absolvuje s rodiči a sestrou.
Vietnamem a Kambodžou na vozíku
Už před lety jsme se v Austrálii s kamarády Honzou, Martinem a Vaškem domluvili na výletě po Vietnamu. Já a prvně jmenovaný jsme vozíčkáři a dlužno dodat, že ani ruce nemáme úplně v pořádku. Honza naplánoval cestu na letošní březen, a tak se taky stalo. Desátý den tohoto měsíce jsme z Prahy odstartovali dvacetidenní výpravu do jihovýchodní Asie, do Vietnamu a Kambodže. S Tureckými aeroliniemi jsme letěli přes Istanbul, Bangkok a Ho Či Minovo Město. Přesun nám trval dvacet čtyři hodiny.
Chráněné bydlení po marocku
Změť ve staré chudinské čtvrti v marockém hlavním městě Marakéš protíná vzácná symbióza vůní a pachů, strachu o přežití a rezignovaného přijetí údělu, mumraje a klidného rozjímání. Stejnou, pro nás těžko pochopitelnou harmonii této muslimsko-berberské země a jejího srdce vytváří komunita lidí s hendikepem, která obývá jednu z tisíců polorozpadlých budov – starou školu pocházející ze 14. století. To, že tu žijí vozíčkáři, je poznat jen z toho, že je na dveřích vtipně vyrobené klepadlo. Jen díky tomu jsem zaklepala i já a vstoupila do tohoto „chráněného bydlení“ po marocku.
Kulturní náraz ve stínu pyramid
Do Egypta jsem odjel za historickými památkami, ale vrátil jsem se plný dojmů ze všeho ostatního. Přivykání kulturním a přírodním rozdílům zaměstnávalo tělo i ducha po celý týden, který jsem strávil převážně v Káhiře. Očekávaná fascinace monumenty starověku se tak omezila na prchavé okamžiky.
Potápění? Pocity, které se musejí prožít!
Zatímco většina z nás se potýkala s mrazy letošní zimy, členové a přátelé sdružení Ariel zvládli potápěčskou výpravu vozíčkářů. Jejich cílem byl Egypt. Týdenní únik do úplně jiné reality. Teplo, podmořský svět a oddech od adventního šílenství.