Vlakem na Karštejn? to přece není žádný problém. Jste-li vozíčkář je to problém až na půdu. Ale to bychom nebyli mi, vozíčkáři, abychom nedokázali každou situaci nějakým způsobem řešit. Datum odjezdu padlo na sváteční pátek 1. května 2009.
Inu, inu jal jsem se té věci z vervou a v polovině dubna odjel na Wilsonovo nádraží zajistit lístky pro dvě dospělé osoby z čehož jedna je vozíčkář a pro naši slečnu - psa. A samozřejmě zajistit tu stupidní plošinu. Již poučen z dob minulých jsem si přesně vypsal z internetových stránek Českých drah jaký osobní vlak jede z Hlavního nádraží do nádraží Karlštejn a zpět. Koupě lístků a místenek nebyl žádný problém. V té době probíhala na Hlavním nádraží rekonstrukce. Na perón k vlaku se musí o patro víš. Pani u vnitrostátních linek mi říká, že je tam schodišťová plošina, ale že se obává, že je pouze do 80 kg. Já a můj električák máme bratru cca 250 kg. Jel jsem se tedy podívat na tu plošinu. Plošina nevypadala vůbec dobře. A v ten moment u mě zastavila postarší paní sedící na čistícím stroji a povídá mi: "čto chočetě, vam nužno pajechať mašinkou", koukal jsem na ni jako debil než jsem si to dal v hlavě dohoromady a povídám ji "tipjer ničevo, ale pervovo maja mě nužno pajechť mašinkou v Karštejn a zděs schódy" // "ničevo, ja vam dam tělefon a vi mi datě tělefón a pervovo maja mi zavolatě a ja pro vas prijechaju vyťahom".
Když jsem to vyprávěl doma všichni se smáli až se za břicho popadali. Prvního května ráno vládla naší domáctností menčí nervozita. Neměl jsem ani čas přemýšlet o tom jestli pojede na Chodově plošina do Metra a než jsem se nadál jedeme metrem na Hlavní nádraží. Jsme na Wilsonoě nádraží a stojíme před tou plošinou u které byl zvonek na dozorčího. Mačkám ho a nic se neděje. Beru tedy do ruky telefon, že zavolám známé děvočce, když se tu najednou otevřeli dveře od nákladního výtahu a tam stála s úsměvem a zlatými zuby děvočka.
Nastoupil jsem do výtahu a bez problémů mě vyvezla o patro víš. V tu chvíli slyším hluboký nádražáckým hlasem "tak kurva je tu někdo". Byl to dozorčí, menčí pán nebraje si servítky a jak mu huba narostla tak ji používal. Odvedl nás až k vlaku a cestou poslal několik cestujících někam, protože jsme procházeli stavbou kam byl vstup zakázán... Srdce jsem měl až v krku neboť vlaková souprava byla již na nástupišti a já si říkal jak tohle dopadne. Nechci předbíhat, ale kdyby mi někdo řekla jak to bude probíhat tak jsem nejel....
Naše vlaková souprava byla zaparkovaná na druhé koleji Hlavního nádraží. Musím podotknout, že personál již o nás věděl a začal mě nakládat. Mezi perónem a vlakem byla díra jako do ...... Stále jsem čekal na tu osvědčenou plechovou plošinu, která stále nepřicházela. Plošina se ukrývala v podlaze vagonu a rovnou tam byly plošiny dvě na každou stranu jedna. Nebylo to nic platné, protože personál s plošinou neuměl vůbec manipulovat a teprve se seznamoval s návodem jak má plošina vyjet a naložit přepravovaného. Podařilo se, plošina se nadzvedla a vybočila na perón kde jsem do ni najel a ona mě zavezla zpět do vagónu za ukrutného píp-píp-píp-píp-píp. Vlak mě velice mile překvapil svoji rozlehlostí. Na místě pro vozíčkáře již byvakovala rodina s kočárkem a nějak nechtěla pochopit, že tady budu sedět já. Cestující s jízdním kolem jsem ignoroval. Cesta ubýhala velice příjemně a já se nemohl vynadívat z okénka. Stanice "KARLŠTEJN" zahulákal reproduktor ve vlaku. Průvodčí s vlakvedoucím se jali plošiny, že mě vyndají ven. Oranžové světlo na plošině blikalo splašeně sem a tam, plošina vydávala divné zvuky chr-chr-chr-chr a to bylo vše. A byl jsem tam kde byl Baťa s dřevákama.......Podemnou díra cca 60 cm - to neskočím. Přednosta stanice Karlštejn, chlap jako hora zavelel, spíše zařval snést a najednou jsem byl dole i s električákem. Domluvili jsme se, že přijdeme cca 30 minut před odpoledním odjezdem, abych byl připravený k nalodění - spíš k zasunutí.
Hrad Karlštejn nás přivítal svou nezaměnitelnou atmosférou "jede král, jede král....."Byl to den jako malovaný a všichni jsme si ho užili jak jen jsme mohli. Na spáteční cestě čekáme na peróně na ten náš vláček. Vlak přijel na čas - náš přednosta zavelel na mašinfíru, aby mu šel pomoct, ale vlak vedoucí a strojvůdce v jedné osobě přednostu ignoroval. Přednosta zařval ještě jednou a nejen strojvůdce, ale i dva chlapy z řad cestujících mě nadzvedli a do vlaku nasunuli. Když jsme přijeli na Wilsoňák stáli tam dva vysmátí zaměstnanci ČD s kusem plechu vydávajícího za plošinu - tak jsem se jí dočkal. Byl to opravdu náročný den. Nedokážu si představit, že bych jel sám. To je v podstatě nemyslitelné. Má další cesta vlakem povede tentokrát do německého Hamburku.
