- Španělé jsou vstřícní a ochotně pomohou.
- V bezbariérovosti Madrid předčí Prahu.
- Bezbariérové taxi dorazí během několika minut.
Španělské hlavní město neoplývá žádnou všeobecně proslavenou dominantou. Rovněž se neproslavilo podmanivě krásnou architekturou. A neleží ani u moře, takže mu chybí i tento tradiční turistický tahák. Přesto určitě stojí za návštěvu. Přinejmenším pro svou živou a milou atmosféru.
Ale trváme-li na nějakých osvědčených lákadlech, nelze pominout Muzeum Prado a světoznámý fotbalový klub Real Madrid. Navíc nedaleko metropole se nachází dvě historické perly – město Toledo a klášter El Escorial.
Pokud sedíte na vozíku, nemusíte se návštěvy Madridu bát. Většina služeb pro lidi s postižením je na lepší či přinejmenším stejné úrovni jako v České republice. Na vlastní kůži jsme s manželkou vyzkoušeli, že se dá výlet zvládnout i v sestavě: muž na mechanickém vozíku, chodící žena a pětiměsíční potomek v kočárku.
Příjemné dojmy začaly už na architektonicky dobře vyvedeném letišti. Jeho bezbariérovost netřeba ani připomínat. Velmi vstřícně zapůsobil muž z asistenční služby, který nám nabídl přivolání speciálního taxi pro přepravu vozíčkářů. To objednal u informačního stánku. Tam nám rovněž sdělili obvyklou cenu za cestu do centra města (35 €). Příplatek za upravené auto činil 5 €. Během deseti minut přijel vůz Fiat Dobló vybavený nájezdovou rampou, úchytným systémem i autosedačkou pro miminko. Dobrý dojem zkazil jen fakt, že taxikář neuměl vůbec anglicky a vysadil nás před jiným hotelem nesoucím podobné jméno. Než jsme si omyl uvědomili, přepravce byl fuč. Naštěstí to bylo ve stejné ulici, takže nás pěšky doprovodil a s kufry pomohl ochotný recepční. Po pětiminutové vycházce podél rušného bulváru Gran Vía jsme zdárně spočinuli ve správném hotelu Senator. Ten splnil své internetové sliby o bezbariérovosti a také zdarma dodal na pokoj slíbenou postýlku pro nemluvně. Mimochodem: Gran Vía je opravdovou tepnou, která svým ruchem i architekturou připomíná New York první poloviny 20. století.
Noční život
Jestliže se nám ulice zdála odpoledne rušná hlavně kvůli provozu aut, v noci se přidaly ještě nekončící davy lidí. I o půlnoci to na chodnících vypadá jako v Praze kolem páté odpoledne, kdy se všichni hrnou domů z práce. Tady se všichni valí za zábavou nočního velkoměsta. Španělé jsou kvůli horkému podnebí zvyklí žít po nocích.
Tento zvyk je neopouští ani v chladnějších měsících. Platí to i pro malé děti, jak jsme se mohli přesvědčit během halloweenské noci. Nejvíc si ale rozverné kostýmy užívala bujará mládež. Přestože jde o americký svátek s pohanskými kořeny a Španělé jsou známí svým katolictvím, oddávají se mu daleko víc než Češi. Přinejmenším v Madridu, který působí celkově hodně kosmopolitně a tolerantně. To dokládá i fakt, že homosexuální komunita se tu určitě nemusí nijak skrývat, ba naopak. Noc je tu prostě slavnost sama o sobě a centrem toho všeho je oblast kolem náměstí Puerta del Sol a Plaza Mayor.
Hromadná doprava
Pokud se vám nechce utrácet za taxi, a hlavně pokud chcete poznat město trochu osobněji, jezděte hromadnou dopravou. I když za ni platí i vozíčkář plné jízdné (10 jízd za 7,9 €). Autobusy jsou prakticky bez výjimky nízkopodlažní. S metrem je to poněkud horší. Přístupné jsou tak dvě třetiny stanic na dvanácti linkách. V centru je podíl zhruba poloviční. Podobně jako v Praze musíte tedy bedlivě zkoumat, kde je výtah. Setkali jsme se i s podobným modelem přestupování jako na Vyšehradě, kdy musíte přejet stanici, abyste se na té následující dostali do protisměrného vlaku. Když si ale na internetu nebo přímo v metru pořídíte plánek s vyznačením výtahů, během pár jízd se do systému vpravíte. Matoucí je, že i na bariérových stanicích uvidíte vyznačená místa pro zaparkování vozíčkáře na nástupišti. To se navíc někdy trochu svažuje do kolejiště, takže je nutné se opravdu zabrzdit. Nejmodernější soupravy metra mají plošinku k překlenutí mezery u dveří a vyhrazené místo i s pásem pro vozíčkáře. Do starších modelů je naopak nastupování kvůli schůdku problematičtější než u nás. Stalo se však, že řidič viděl mé potíže a vyběhl mi pomoci. Personál metra nám také vždy ochotně poradil. A že příležitostí bylo dost! Jednou nám z neznámých důvodů v noci uzavřeli část pasáže, kde byl výstup s výtahem. Podruhé dozorčí vysílačkou zorganizovala několik zaměstnanců na dvou stanicích, aby si nás předávali, protože podle jejích anglických slov „mají nemožně složitý systém, za což se omlouvá“. To bylo právě v případě přejíždění stanice, abychom se dostali na druhou stranu s výtahem. Pravda, nejednou jsme úplně nevěděli, do kterého výtahu nastoupit, protože nástupiště jsou zde prakticky vždy s kolejemi uprostřed a často musíte mezi výtahy přestupovat v různých pasážích.
Ale říká-li se, že právě v metru či autobusu poznáte povahu národa, Španělé prošli na výbornou. Ochotně pomohou a klidně začnou družně organizovat celý vagon, aby se kvůli vašemu nastoupení dav přeskupil. A milují děti. Nad naším kočárkem se neustále někdo culil a žvatlal „Qué pasa, niño?“, což se dá volně přeložit jako „No copak je, děťátko?“. Rozněžňovali se přitom často i muži. Je vidět, že rodina a děti jsou pro Španěly opravdovou hodnotou.
Cestou pro pěší
Pěší procházky ulicemi jsou bezproblémové. Chodníky mají skoro vždy kvalitní povrch a nájezdy. Pro nevidomé zde existují vodicí linie i zvuková signalizace u přechodů pro chodce. Terén je trochu kopcovitý. Většinou jde spíš o táhlá stoupání, která se dají s mechanickým vozíkem zvládnout, ale unaví. Tak jako třeba při cestě od nádraží Atocha do parku Retiro. Námaha však stojí za to. Rozlehlý park je oblíbeným místem Madriďanů. Milenci na lodičkách plují kolem jezdeckého pomníku Alfonse XII., turisté obdivují Palacio de Cristal a papoušci se překřikují v korunách stromů s vrabčáky. Taky tu uvidíte snad jediný pomník věnovaný padlému andělovi Luciferovi. Jen si coby vozíčkář musíte dát pozor, který vchod do parku zvolíte. Z mapy nevyčtete, že u některých jsou schody. To si pak neplánovaně užijete stoupání ještě o několik desítek metrů dál.
Umění, jídlo a fotbal
Svaly si odpočinou v nedalekém Muzeu Prado. Ale jak už to u věhlasných galerií bývá, nevíte kam dřív. Komu něco říkají jména jako Velázquez, Goya, El Greco, Bosch či Rembrandt, bude nadšen. Nestačí? Přejděte do nedalekého Centro de Arte Reina Sofia. Tam jsou vystavena díla od Picassa či Dalího. Hitem číslo jedna je obraz Guernica. Bezbariérovost obou galerií je samozřejmá, ale liší se v cenové politice. V Pradu vozíčkář zaplatí 14 €, v Reina Sofii nic.
A až vás znaví i umění, sedněte si v některé z četných pouličních kaváren a dejte si něco dobrého. Madridská kuchyně razí ideu, že v jednoduchosti je síla, což jí ale neubírá na chuti. Určitě se zakousněte do místní šunky, která se v četných specializovaných obchodech odřezává z velkých kýt. Můžete přitom s místními koukat na fotbal v televizi, která je v tu chvíli důležitější než všechno ostatní kolem.
Radek Musílek
Zdroj: http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/madridem-na-voziku-neni-se-ceho-bat/
Foto: www.wikipedia.cz, Montrealais