Neapol – atmosféra bez příkras

• Neapol a okolí nabízí památky, přírodu, moře i gastronomii.
• Na mechanickém vozíku si vystačíte s hromadnou dopravou.
• Často zmiňovaný vliv mafie turista nijak nepociťuje.

Není mnoho měst, u kterých byste našli tolik důvodů, proč je navštívit, a zároveň byste mohli vypočítat skoro stejný počet stinných stránek. Taková kombinace však dává Neapoli jedinečnou atmosféru, kterou opěvují umělci a nasávají turisté. Nechybějí mezi nimi ani vozíčkáři. Občas sice narazí na jistá úskalí starého kopcovitého města, návštěvy se však bát nemusejí. Vyzkoušel jsem to na vlastní kůži.

Najít informace o tom, co je v Neapoli a okolí k vidění, není sebemenší problém. Stačí otevřít knižního průvodce nebo internet. Hned víte, co okusit z historických památek, přírodních krás, kulinářských specialit, luxusních obchodů nebo mořských pláží. Stejně tak snadno se vám dostane varování před místní mafií, kriminalitou, odpadky, špinavou vodou či smogem. A v neposlední řadě je tu nepřehlédnutelná aktivní sopka Vesuv, která už v minulosti dokázala, že všechno výše jmenované lze vcelku rychle a fatálně sprovodit ze světa. O tom všem najdete miliony písmenek. S informacemi o bezbariérovosti je to horší.

Dílčí informace lze předem vyhledat na internetu, vyžaduje to však trpělivost a angličtinu. Ani tak nejspíš všechno nenajdete. Nejucelenější souhrn informací je na www.globalaccessnews.com/napleschabner06.htm nebo www.sagetraveling.com/naples-and-herculaneum-handicap-driving-tour. Ale třeba plánku bezbariérových pláží nebo stanic hromadné dopravy jsem se prostě nedopátral. Něco zkrátka zjistíte až na místě. To je však součást dobrodružného objevování na cestách.

Taxi jenom z letiště

Neapol sice leží v ekonomicky slabé jižní Itálii, což se projevuje i četnými radikálně levicovými graffiti na zdech, celková úroveň bezbariérovosti je však přinejmenším stejná či lepší než v České republice. Výlet jsme zvládli ve složení vozíčkář na „mechaničáku“, který se vozil sám, a jeho manželka tlačící kočárek s ročním dítkem. Spolehli jsme se přitom prakticky výhradně na veřejnou dopravu. Není sice stoprocentně bezbariérová, ale dostatečně využitelná. Taxi jsme použili jen pro cestu z letiště do hotelu a zpět. Bohužel v Neapoli nemají speciálně upravené vozy, takže musel stačit klasický osobní automobil. Přes výslovný požadavek velkého zavazadlového prostoru a autosedačky pro dítě nám nebylo vyhověno. Zato nám řidič při první cestě naúčtoval 35 eur, zatímco při návratu byla cena pouze 19 eur. Ochota pomoci však nechyběla. To se dá ostatně říci prakticky o všech obyvatelích města. Někdy jsou sice trochu chaotičtí a emotivní, jindy naopak velmi pozvolní, většinou však milí, komunikativní a ochotní. Ovšem s jednou výjimkou. Pravidelně se nám stávalo, že zatímco mně coby vozíčkáři personál vždy pomohl, spustil plošinu atd., manželku s kočárkem poměrně úspěšně ignoroval. Cožpak o to, Italové děti milují a nad naším „bellissimo bambino“ se rozplývali i chlapi, ale žena s batoletem není důvod k návratu s plošinou. Vozíčkáře jsme odbavili, ona ať se snaží.

Hádka, káva, cigára

Na Booking.com jsme si rezervovali hotel Napolit´Amo, který leží nedaleko přístavu i pevnosti Castel Nuovo a měl být bezbariérový. V reálu sice nijak speciálně upravený nebyl, ale pro soběstačného vozíčkáře s mechanickým vozíkem úplně vyhovoval. „Električák“ by asi neuspěl v malém výtahu.

Nedaleká stanice metra byla bohužel teprve ve výstavbě, takže jsme chodili půl kilometru pěšky na stanici Universita. Byla zcela bezbariérová stejně jako stanice Toledo a Garibaldi, které jsme rovněž použili. Lístek za 1,30 eura platí jen doprovod. Zejména zastávka Garibaldi je důležitým bodem, protože zde leží centrální vlakové nádraží. Z něho jsme vyrazili na výlet do asi 40 km vzdálené Caserty. Tamní Palazzo Reale z 18. století je jedním z největších zámků v Evropě a směle konkuruje Versailles. Za pozornost stojí i několikakilometrová promenáda parkem, na jejímž konci je umělý vodopád. Až k němu můžete jet mikrobusem s plošinou.

Cesta moderním vlakem byla pohodlná a stála šest eur. Veškerý servis s nástupem i výstupem fungoval dobře. Nejsložitější bylo objednání jízdenek. Stejně jako u nás bylo třeba jízdu nahlásit den předem. Na centrálním nádraží je k tomu určena kancelář Sala Blu. Rezervace však trvala přes hodinu, protože pracovní tempo bylo velmi vlažné a také se dlouho čekalo na příchod kolegy, který uměl anglicky. Mezitím bez mého zapojení proběhlo několik cigaret, miniaturních (ovšem velmi silných) kafíček a jedna typická italská hádka plná křiku a gest u jiné přepážky. Nakonec jsme se domluvili, jako vždy. S angličtinou ale uspějete jen asi v polovině případů.

Vesuv a Pompeje

Ze stejného nádraží jsme chtěli jet i do Pompejí, ovšem nefungovaly potřebné výtahy, takže jsme museli přejít na nedaleké nádraží Porta Nolana. Prodrali jsme se masou afrických pouličních prodejců a skončili na výrazně omšelé stanici s výrazně omšelými vlaky. Ty připomínaly spíš vozy metra, byly nacpané turisty a řidič jel jako šílenec, takže se uvnitř mísily národy nejen pomyslně, ale i fyzicky. Tenhle výlet byl jednoznačně nejvíc bariérový. Do vlaku byl půlmetrový schod, takže mi musel pomoci strojvůdce a spolucestující. A při návratu nebyl přechod na druhé kolejiště. To ovšem výpravčí vyřešil velmi zdařile, když prostě někam zavolal a vlak přijel na nám vyhovující kolej.

Podobné překážky nás čekaly i v samotných Pompejích. Vozíčkář nemůže využít hlavní vchod Porta Marina, ale z jihu se dostane. Díky několika rampám s drobnou dopomocí uvidíte alespoň část rozsáhlých pozůstatků Vesuvem zničeného antického města. Ovšem delší jízda po původních kamenných kvádrech na hlavní silnici je v kombinaci se stoupáním nemožná. Naleziště v Herculaneu je prý přístupnější, ale to nemohu osobně potvrdit.

Nevypravili jsme se ani na samotný osudný vulkán. Běžný návštěvník tam musí část trasy jít pěšky. Jízdu až k vrcholu pro vozíčkáře je potřeba 14 dní předem objednat, což jsme nevěděli. Podívejte se na www.sagetraveling.com.

Zub času a elegance

O to víc času jsme mohli věnovat centru Neapole. Historické jádro je chráněné UNESCO. Jde o spleť úzkých uliček plných více či méně chátrajících domů, které musely být kdysi velmi krásné. Pozůstatky zašlé slávy. Doslova na každém rohu narazíte na kostel, který je organickou součástí zástavby. Kde není kostel, tam je alespoň udržovaný svatý pomníček. Všude samé skútry, prádlo na balkonech a neutuchající lidský ruch. Zkrátka esenciální představa o italském městě. Včetně žen, které z balkonu spouštějí košíček, aby doň trhovec vložil nákup. Kodrcání po dlažbě (většinou s nájezdy na obrubníky), často do kopečka, není vždy úplně snadné, ale stojí za to. Místy lze použít i pozemní lanovku. Krásný výhled na město je z pevnosti Sant´Elmo. Na vyhlídkové hradby však vozíčkář potřebuje vytlačit, protože nájezd je moc prudký. A pokud jde o samotný příjezd k pevnosti, po zkušenosti s výstupem bych dnes volil taxi.

Koho unaví ruch velkoměsta, může trajektem za 15 eur odjet na ostrov Capri. Ten je ztělesněním luxusu a středomořské elegance. Cesta trvá přibližně hodinu. Ne každá loď je však přístupná, proto se musíte dobře vyptat v přístavních pokladnách. Ostrov je hodně kopcovitý, takže velké procházky nečekejte. Nejlepší je vyjet z přístavu lanovkou nebo malým autobusem (ani ty nejsou všechny bezbariérové) do města, sednout si do nějaké kavárny a vychutnávat s výhledem na moře zmrzlinu nebo místní citronový likér.

Radek Musílek

Zdroj: http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/neapol-atmosfera-bez-prikras/


Pohled na Neapol
Foto převzato z tripzone.cz
http://italie.tripzone.cz/neapol/fotogalerie/pohled-na-neapol-2678