Holandsko či přesněji Nizozemsko, multikulturní země známá pro svou zálibu v květinách, sýrech a cyklistické dopravě, zakládající člen dnešní rozrostlé Evropské unie. Jak se v ní pohybuje na vozíku? Přinášíme tentokrát dojmy hned dvou vozíčkářů z různých míst a s různými zážitky, avšak s několika společnými poznatky.

Nizozemsko pro mě vždy bylo zemí tulipánů, dřeváků, cyklistů a coffee shopů. Když jsem je konečně měla možnost navštívit, poznala jsem navíc, že je to země velmi pozitivně nakloněná vozíčkářům. Důvtipným povahám by mohl napovědět už překlad jejího názvu. Holandsko, správně nazývané Nizozemsko (Nederland), znamená v překladu „nízká země“. Nejenže je známý fakt, že země leží geograficky pod hladinou světových moří, svému názvu dostojí, kdykoliv se rozhlédnete kolem sebe. Široko daleko nespatříte vyšší kopec, natož horu.

Vše pro mě začalo mezinárodním turnajem ve florbalu vozíčkářů před několika lety. Nizozemský tým, který k nám vážil cestu, zažil hned dvě překvapení. Nejenže zjistil, že v české reprezentaci má silného soupeře, ale také se velmi podivoval stavu našich chodníků a nepřístupným budovám. Už z toho bylo tak nějak jasné, že u nich doma je situace jiná.

Florbal vozíčkářů stál i u mé první návštěvy Nizozemska, kam jsem odjela jako divák na Paragames pořádané v městečku Breda. Zde se sešlo na 3000 handicapovaných sportovců, což je počet, který by dokonale prověřil bezbariérovost každého města. Zemi jsem navštívila posléze ještě dvakrát a pokaždé se stejným výsledkem. Byla jsem nadšená a cítila se velmi svobodně. Jezdí zde pouze bezbariérové nízkopodlažní autobusy a všechny chodníky do jednoho měly vzorně provedený nájezd, ať už v městečku Breda nebo v Zoetermeeru, které hostilo mé další dvě návštěvy. Dokonale přístupné jsou i veřejné budovy, muzea, obchody, kina, hotely i restaurace. Nedostala jsem se do situace tolik známé v České republice – že někam prostě nemohu.

Asfaltka vede i po pláži

Nizozemsko nepatří mezi klasické opalovací destinace, kvůli poloze a charakteru terénu je zde velice větrno a často tu prší. Domluvit se lze bez problémů anglicky. Oficiálním jazykem je sice nizozemština, k všeobecně perfektní znalosti angličtiny ale přispívá jak školní výuka, tak fakt, že všechny filmy zde běží v originále, pouze s titulky.

A pokud i zde zatoužíte vidět moře, není to z vozíku sebemenší problém. Přímořská letoviska Kijkduin a ještě známější Scheveningen ukazují, že i tady se myslelo na handicapované.

Po pláži vede asfaltová cesta. Je určena i pro jezdce na in-line bruslích a pro cyklisty, což jen dokazuje, jak se dá spojit příjemné s užitečným. Scheveningen je název nejen pro pláž, ale pro celou čtvrť v Haagu. Najdete tam krásnou promenádu a také muzeum moře.

Kdo má rád zábavu a poutě, neměl by vynechat Efteling, největší zábavní park v celém Beneluxu. Nachází se ve vesnici Kaatsheuvel v obci Loon op Zand. K vidění i vyzkoušení je řada atrakcí a zábavy, a přes to, že ne úplně všechny lze vyzkoušet z vozíku, je zde i dlouhá řádka takových, kde s tím nemáte sebemenší problém. Po parku se dá snadno pohybovat po uzpůsobených cestách a ve všech frontách jsem dostala přednost. U každé přístupné atrakce stál navíc ochotný pomocník.

Bezbariérovost v Nizozemsku je pro naši zemi dobrý příklad. Nejde ale jen o dopravu a veřejné budovy. Přístup místních lidí k handicapu je daleko vyspělejší, což se odráží v celé společnosti.

Země nakloněná vozíčkářům

Nizozemsko je skutečně země vozíčkářům nakloněná, z valné většiny dokonale bezbariérová. Úžasná mentalita místních lidí a následné promítání jejich přístupu do společnosti jako celku je pro našince udivující. Přestože jsem během svých cest po západní Evropě na podobný stav narazil prakticky všude, vždy se vyplatí tento fakt zopakovat.

I já jsem Nizozemsko navštívil několikrát. Poprvé jako účastník studentského pobytu, podruhé a potřetí jako projíždějící cestovatel. Nikdy mě osobně příliš nenadchl duch této země, vždycky ve mně budila dojem jisté neutrality a nevyhraněnosti. Kromě zažitých stereotypů o sýrech, květinách, cyklistice a dřevácích, jimž země plně dostává, zde není prakticky nic, co by sem lákalo vášnivé cestovatele. Kromě Amsterodamu, který jako by místy pobral vzrušení z celého zbytku země.

Do vpravdě klasického velkoměstského chaosu se přidávají tisíce cyklistů. (Ostatně obří parkoviště na kola jsou to první, co vás při návštěvě zaujme a co vás zaručeně donutí přemýšlet, jak si všichni poznají zrovna ten svůj bicykl?) Vše ale tak nějak funguje jako obrovský organismus. Pryč je navíc uniformní architektura viditelná v nizozemských městečkách a vesnicích, kde je obvykle jeden dům jako druhý. Tady se kolem vodních kanálů, které prorůstají celým městem v úhledné spirále, tyčí vysoké i úzké domy lemované úzkými uličkami. Doplňují je četné hausbóty a stovky mostů, které přes tyto kanály převádějí automobily i cyklisty. Vozíčkářům, stejně jako ve zbytku země, jsou tu životní prostor a doprava nakloněny, občas jim ale znepříjemňují život poměrně četné „kočičí hlavy“. Vyplňují řadu ulic zejména v centru.

Koncentrované vzrušení a esenci místní svobodomyslnosti lze zažít při procházce po vyhlášeném Red light districtu, čtvrti, ve které se v pravidelném rytmu střídají coffee shopy vonící po legální marihuaně, bary a hospody, sex shopy, a také výlohy s červeným světlem, ve kterých sedí dívky snažící se nalákat kolemjdoucí pány na zábavu uvnitř. Amsterodam je živoucí město, které zaručeně nezklame.

Žili zde již Římané

Pěkným malým městečkem kousek za hranicemi je Nijmegen. Ač nyní viditelně klidné městečko, v historii si zažilo dost. Vojenskou posádku zde měli už Římané a dnes je tu kromě malebného náměstí a trhů (ano – se sýry a květinami) k vidění především nijmegenský most, o který se sváděla během druhé světové války urputná bitva mezi americkými a německými vojsky v rámci operace Market Garden.

A nadšencům pro industriální stavby bych rozhodně doporučil Rotterdam. Je to druhé největší nizozemské město a v současné době největší nákladní přístav v Evropě (do roku 2004 dokonce na světě, než ho předstihla Šanghaj). Pohled na zdejší majestátní doky je opravdu fascinující stejně jako cesta od města po pevninském výběžku směrem k moři, kde jedna obrovská rafinerie střídá druhou. Změť hořících komínů, nádrží a trubek v bílé barvě, rozlišených pouze značkami jednotlivých ropných společností, tvoří svéráznou podívanou, kterou na každém pobřeží rozhodně neuvidíte.


Nina Křehotová a Štěpán Beneš

Zdroj: www.muzes.cz