Maruška Harcubová prodělala dětskou mozkovou obrnu a je na vozíku. Jejím největším koníčkem je cestování, a tak s maminkou procestovaly již řadu zemí na třech kontinentech. Naposledy to byla jižní Francie.
Avignon je jedno z nejkrásnějších měst Provence. Jak název Avignonu – Město papežů – napovídá, zanechalo v historii nesmazatelnou stopu. Na chvíli bylo hlavním městem celého středověkého světa, hlavně jako sídlo celkem devíti papežů, kteří v letech 1309 až 1377 byli nuceni opustit Řím. V současnosti je prestižním kulturním centrem díky světově proslulému divadelnímu festivalu. Proto by město nemělo chybět na seznamu nikoho, kdo miluje cestování.
Most Avignon a dlažba
Většina památek se nachází uvnitř hradeb, které měly chránit veliký komplex Paláce papežů, připomínající spíše pevnost než pohodlné místo k bydlení. V roce 1995 bylo historické centrum Avignonu zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Město je povětšinou kompaktní a terén, až na „kočičí hlavy“, většinou docela rovný.
Jediný náročný kopec, který jsme musely zvládnout, je cestou k zahradám Rocher de Doms blízko paláce, ale stojí za to ho absolvovat, protože nahoře se naskýtá krásný pohled na řeku Rhônu a slavný most Pont d’Avignon, tedy Avignonský most, jehož čtyři dochované oblouky – z původních dvaadvaceti – končí v půli řeky. Náměstí před palácem měří asi 200 m a je poseté dlažbou z kostek; tedy s vozíkem se dost nadrncáte, ale věřte, stojí to za to…
Papežský palác je obehnaný hradbami, které byly postaveny v letech 1335–1364. Tento palác není pro vozíčkáře dostupný, prohlídka vede po mnoha schodištích. Malý palác, kde se nachází sbírka středověkého a renesančního umění, byl zavřený, tak jsme jeho průjezdnost nezjistily. Na náměstí hrál starý flašinetář, byl jako z pohádky…
Vláček a zlatá Madona
Zahrady Rocher des Doms se dají zvládnout buď klasickým vytlačením vozíku, nebo s využitím turistického vláčku (asi za šest eur), který odjíždí z náměstí od Paláce papežů. Všechny vláčky nejsou však pro vozíček přizpůsobené; dá se to sice zvládnout se složeným vozíkem, ale lavičky ve vláčku jsou dost úzké.
Cestou nahoru také míjíte katedrálu Notre Dam des Doms ze 12. století. Na vrcholu stojí nádherná pozlacená socha Panny Marie. Dovnitř vedou tři čtyři schody, což se dá s pomocí zvládnout. Avignon je spjatý i s jednou významnou českou osobností, která také působila v církvi. Byl jí kazatel a reformátor Jan Milíč z Kroměříže, který tady v roce 1374 zemřel a je zde také pochován.
Avignonský most – Pont d’Avignon (Pont Saint-Bénezet) byl postaven, aby spojil Avignon a Villeneuve lès Avignon. Mnohokrát byl poškozen i částečně zničen povodněmi, ale byl stále znovu a znovu opravován. Až po katastrofální povodni v roce 1668 bylo rozhodnuto most již dále neopravovat. Je dostupný díky výtahu, ovšem i tam jsou staré známé nepříjemné kostky. Kaple pro vozíček dostupné nejsou.
Tiché uličky zaplavené sluncem, schovaná nádvoří a utajené zahrady. Nějaká kaplička, kostel nebo klášter na každém rohu. Většina pochází ze 14. století, kdy se město stalo centrem křesťanského světa. Avignon rozhodně stojí za vidění…
Také si zajeďte do městečka St. Maries de la Mer
Zajímavé cikánské městečko St. Maries de la Mer, které se rozprostírá v deltě řeky Rhôny v Národním parku Camargue, rozhodně nezapomeňte navštívit. Delta Rhôny je zde rozlehlá a ještě než se její sladké vody prosolí ve Středozemním moři, vytvoří nesčetné množství mokřin, lagun a rybníčků, kde hnízdí nejrůznější druhy ptáků. Potěšíte se hejny racků, buřňáků a růžových plameňáků. Na mnoha místech jsou parkovací místa pro postižené s nájezdy a nikde jsme neměly problém.
Matka sv. Jakuba
Městečko St. Maries de la Mer je malé a každý se v něm rychle zorientuje. Na nábřeží je aréna pro koridu, turistické informační centrum, přístav plný lodí a staromódní kolotoč. Všechny uličky vedou ke kostelu Stes-Maries (Svatých Marií). Dříve nesloužil jen jako stánek duchovní, ale i jako pevnost. Z kostelní věže je vidět daleko na moře i daleko do kraje, proto v dřívějších dobách chránil chrám místní obyvatele před invazí pirátů.
St. Maries de la Mer je také důležitá zastávka poutníků Svatojakubské pouti. Marie Salomé byla matka svatých Jakuba a Jana. V Santiagu de Compostela jsou prý uloženy ostatky sv. Jakuba, v St. Maries de la Mer ostatky jeho matky.
Camargueský kříž je vidět na domech, na autech, je vyvedený z kovu, keramiky i skla, vyšitý, namalovaný, na pohlednicích, prostě na všem. Představuje emblém kostela v St. Maries de la Mer. Skládá se ze tří částí – podkovy, kříže a srdce. Vrchní část kříže zobrazuje nástroj tvaru trojzubce, který používají místní kovbojové. Podkova symbolizuje místní rybáře.
Tři Marie a cikánská princezna Sára
Město bylo pojmenováno podle Marie Jacobe, Marie Salome a Máří Magdaleny. Podle legendy tyhle tři Marie spolu s Lazarem přistály po dlouhém boji s vlnami u provensálských břehů. Jejich bárka neměla vesla a sem je donesla až z Palestiny, kde je pronásledovali židé. Na loďce s nimi uprchla i jejich služebná, černá Sára, která se později stala patronkou cikánů. Odedávna do kostela ke svaté Sáře přicházeli cikánští poutníci ze všech koutů světa.
V malé kryptě kostela, kde je její socha, je děsné vedro od neustálé záplavy zažehnutých svíček. Na stěnách visí obrázky, na přibitých cedulkách jsou vyryty projevy díků, všude je spousta fotek, vzkazů a přání. Každý rok na konci května se v St. Maries koná cikánská pouť, či spíše festival, kam se sjedou davy lidí. Dříve cikáni přijížděli na koních, ve vozech, v kočárech, později v maringotkách, dnes v autech, karavanech a obytňácích. V ulicích se zpívá, tančí, hraje a konají se procesí, při nichž se socha svaté Sáry nese městem až k moři a do jeho vln se vhodí.
Manades, bílí koně a býci černí jako noc
Nezapomeňte se jít podívat na místní trh, kde se nabízí tradiční camargueské a provensálské speciality, typické oblečení a postroje na koně. Bílí camargueští koně jsou zde proslulí a jsou opravdu krásní. Místní kovbojové je chovají na farmách, jimž se zde říká manades. Ještě černí kamarští býci postávají v ohradách. Je na nich nápis: „Pozor, býci chovaní k boji!“ – a jde z nich opravdu strach i na několik desítek metrů.
Camargueská korida je úplně jiná než ta španělská. Toreador býka nezabije, nepíchá do něj, ale snaží se získat kokardu, která trčí mezi jeho rohy. V aréně běhá a skáče jako rozzuřený býk, což on vlastně také je, a děsivě hází hlavou ve snaze nabrat nějakého svižného toreadora na rohy. Říká se tomu nekrvavá korida, tedy nekrvavá – myšleno pro býka. Pro toreadora to může dopadnout klidně i španělsky – někdy to opravdu hodně bolí…
Bude se vám líbit v tomto kraji skvělého vína, křehkých dlouhých baget, výtečných sýrů, skvělých husích paštik a vynikajících tvrdých „taureau“ – klobás, tedy klobás z býka. Hodně turistů využívá možnost zaplatit si vyjížďku po okolí na krásných koních. V tomto městečku a na mnoha dalších místech Provence maloval i náš oblíbený Vincent van Gogh.
Martina Bedrnová
Zdroj: www.muzes.cz
Foto: Donald Albury