Lidé, kteří tráví dovolenou svépomocnou stavební činností, s oblibou známým tvrdí, že letos byli „na maltě“. Jaká je ale skutečná Malta? Maličké souostroví ve Středozemním moři splňuje téměř všechno, co můžete od dovolené čekat. Dokonce i pro vozíčkáře.
Souostroví Maltské republiky rozlohou odpovídá jen dvěma třetinám Prahy. Členská země Evropské unie se rozkládá na pěti kamenitých kouscích pevniny mezi Sicílií, Tuniskem a Libyí. Hlavní ostrovy jsou Malta a Gozo. Hraniční poloha mezi dvěma kontinenty je pro maltskou kulturu příznačná. Najdete tu pestrou směsici vlivů od nejstarších dob po současnost. Ideální destinace pro milovníky památek, kteří si chtějí užít i moře. Ten turisticky romantický kolorit však něco stál. Malťané nikdy neměli snadné živobytí. Obývají krásné, ale neúrodné skály bez valných zdrojů pitné vody. Po tisíciletí byli něčí kolonií. Vystřídali se zde Féničané, Římané, Arabové, řádoví rytíři johanité, Francouzi a nakonec do roku 1964 Britové. Přesto jsou místní obyvatelé milí a podle průzkumů patří k nejspokojenějším národům. Snad jim pomáhá slunné počasí a katolická víra, která má na Maltě silné kořeny.
Vzpoura na začátek
Malta se ukázala jako přívětivé místo i z pohledu vozíčkáře, přestože před samotnou cestou to tak úplně nevypadalo. Nepodařilo se nám najít informace o vhodném přístupu do moře a veřejná doprava slibovala přehlídku krásných autobusů z britské produkce posledních šedesáti let. Ani autopůjčovny zatím nezavedly pronájmy aut na ruční řízení. Vrchol pak představovala komunikace s leteckou společností Air Malta. Ta se od „cestovky“ dozvěděla, že nechodím, takže následovala série otázek na parametry mého vozíku. Následně přišel formulář s detailními otázkami na můj zdravotní stav včetně dotazu, zda budu svými projevy nějak obtěžovat ostatní spolucestující. Společnost přitom pár dní před odletem požadovala dokument potvrzený od lékaře. Vzkázal jsem svou diagnózu, ubezpečil je o svém společensky konvenčním chování a odmítl jsem cokoliv dál vyplňovat. V životě jsem nezažil větší byrokracii kvůli cestě letadlem. Malá vzpoura prošla bez následků. Pak už ale následovala jen samá pozitiva. Protože cestovní kanceláře pro transfery z letiště používají bariérové mikrobusy, dopředu jsem si domluvil individuální přepravu osobním autem. Noční jízda křivolakými silničkami ostrova byla zážitkem. Teplý vzduch byl prosycen vůní evokující kostel a každou chvíli někde vykouklo moře, aby zase zmizelo za kamenitou zídkou lemující místní políčka. Řidič řezal zatáčky o sto šest. Navíc se zde jezdí vlevo. Pozůstatek britských koloniálních časů. Rychlost se přitom udává v kilometrech, nikoli v mílích. Náš hotel Paradise Bay ležel od letiště třicet kilometrů. Tedy nepříliš daleko, ale zároveň téměř na druhém konci ostrova.
Z hlediska přístupnosti bylo ubytování perfektní. Dokonce když jeden nájezd lehce překračoval normu sklonu, hned vedle stála elektrická plošina. Slabinou hotelu byla poloha. Kromě mořské zátoky, konečné autobusů a přístavu trajektů na ostrov Gozo zde nebylo nic. Každá výprava za poznáním proto znamenala cestování dopravními prostředky. Hned první cesta do hlavního města Valletty ukázala, jak jsou vzdálenosti relativní. Na dálnici představuje třicet kilometrů tak čtvrthodinu. Když jedete autobusem po Maltě, představuje to až dvě hodiny! Chyba však byla i na naší straně. Neznalí poměrů jsme zvolili největší courák. Postupně jsme ale získali praxi a zelené autobusy se staly našimi věrnými spojenci. A hlavně jsme zjistili, že necelé dva měsíce před naším příjezdem došlo k celkové výměně vozového parku. Zmizely tak krásné muzeální kousky a zcela je nahradily moderní, klimatizované, a především bezbariérové vozy. Takže nebylo třeba pátrat, který spoj lze použít. Celodenní jízdenka stojí jedno a půl eura. Platí vozíčkář i doprovod.
Vozíčkář rozbil autobus
Nový byl však i systém jízdních řádů a linek. Občas byli zmatení i řidiči, kteří se navíc učili zacházet s výsuvnými plošinami. Jednomu šoférovi se zasekla a on musel vyměnit celý autobus. Večer jsme ho znovu potkali na jiné zastávce s jiným vozem. Žertoval, že mě nevezme, protože jsem mu už jeden autobus rozbil. Dorozumět se přitom nebyl problém. Všichni místní ovládají angličtinu. Naopak z jejich rodné maltštiny byste nepochytili nic. Jde o semitský jazyk příbuzný arabštině, který se však jako jediný zapisuje latinkou. To, že se po Maltě pohybuje vozíčkář a „rozbíjí“ autobusy, se mezi řidiči asi rychle rozkřiklo. Už druhý den mi úplně jiný řidič hlásil, že to jsem určitě já, kvůli komu musel včera kolega odstavit novou „harmoniku“. Návštěvu téhle destinace jsme načasovali dokonale. Zatímco knižní průvodce teprve sliboval, co všechno bude, my už jsme sklízeli sladké plody výstavby. Bezbariérový byl nový přístavní terminál na Gozu i muzejní budova u prehistorických staveb Hagar Qim. Malta je mimochodem velmi bohatá na megalitické chrámy, které jsou až pět a půl tisíce let staré. A právě v Hagar Qimu se dostanete až k nim na vozíku! Stačí překonat dlouhý chodník do kopce. Zastávky na odpočinek nejsou ostuda. Při jedné z nich jsme pozorovali chameleona. Skupina německých turistů si to však interpretovala jako naše vysílení. Ochotně mě vytlačili, aby manželka mohla odpočívat.
Pastva pro všechny smysly
Podobné vstřícnosti jsme se dočkali i od místních při stoupání na citadelu ve městě Rabat Victoria. Tam jsme zažili místní církevní slavnosti, tzv. festu. Několikadenní veselice v ulicích s barevnými prapory, sochami svatých, světly, dechovou hudbou, jídlem, koňskými závody a nekončícím ohňostrojem. Pastva pro všechny smysly. Manželka mě v potu tváře zapřísahala, že ji musím oslavně zmínit i v souvislosti s cestou na útesy Ta´C´ enc´. Kamenitá cesta na poledním slunci mezi kaktusy byla vskutku náročná. Připadal jsem si jako v jihoamerické polopoušti. Žena kupodivu mé nadšení nesdílela. Neutěšil ji ani pohled ze stometrového srázu. Výrazně lépe se začala cítit až v příjemných uličkách Mdiny, jejíž atmosféra předčí snad i barokní paláce maltézských rytířů v hlavním městě. Do hlavních památek především v podobě kostelů vedou nájezdy nebo boční vchody a na turisticky exponovaných místech většinou najdete i vhodné toalety. Přestože česká delegátka tvrdila, že na Maltě neexistuje bezbariérová handipláž, my jsme ji objevili hned na první pokus. V zálivu Mellieha stačilo vystoupit z autobusu, rozhlédnout se a hned jsme viděli speciální plážové vozítko pro nechodící. Místo není nijak označené a v lese slunečníků ho lze snadno přehlédnout, ale asistující plavčíci tam byli a chodníček v písku také. Služba spadá pod provoz vodních sportů. Malta zkrátka stojí za návštěvu.
Radek Musílek
Zdroj: www.muzes.cz
Foto: Jiří Boreš