Z řádek jejich cestovatelského deníku, který napsala Linda, která je kvůli DMO na vozíku a špatně se jí komunikuje, napínavé momenty jen tryskají.
Jak popisují cestovatelky začátek své letošní měsíční pouti do Santiaga de Compostela?
…S kamarádkou Káčou jsme přemýšlely, kam bychom společně vyrazily. Až jednoho dne Káča přišla s nápadem vydat se do Španělska na poutní cestu do Santiaga de Compostela, kde jsou uložené ostatky apoštola Jakuba. Svatojakubská pouť má velký význam hlavně pro křesťany, ale nejen pro ně. Existuje mnoho cest do Santiaga, ale jedna z nich je ta hlavní – „camino francés“. My jsme si ji nakonec zvolily, protože je nejjednodušší, a to zejména pro lidi s jakýmkoliv hendikepem. Naplánovaly jsme si ujít 270 kilometrů, protože jsme měly jen měsíc a chtěly jsme mít jistotu, že do Santiaga dojdeme.
V úterý 9. října jsme se ocitly na letišti. Vypadaly jsme jak cikánky, protože můj mechanický pojezd byl naložený všelijakými krámy, které byly pode mnou připoutány gumicuky. Nejdřív jsme musely všechny ty krámy vyndat z podvozku a spolu s báglem jsme je svázaly a nechaly zvážit, protože jsme měly zaplacené jenom jedno zavazadlo. Když nás viděla paní za přepážkou, zeptala se, jestli nepotřebujeme asistenta. Po chvilce jsme si všimly, že na nás čeká nějaký chlápek, který je úplně v klidu. Zavazadlo bylo poněkud těžší, než jsme očekávaly, ale nechaly jsme ho zabalit do neforemného balíku a pak už ho stačilo jen odbavit. Sympatický týpek nás doprovodil do haly, kde čekají lidé na odlet. Spolu s dalším chlápkem mě přesadili na starou srandovní židli na kolečkách, která vypadala jak z 19. století, připoutali mě starým řemenem a odnesli do letadla. Židle neměla ani područky, takže mi museli hlídat ruce, aby mi je cestou neusekli. Stejným stylem mě přehodili i na sedadlo.
Barcelona. Po peripetiích s úschovnou a výtahem jsme vyrazily do města. Ptáte se mě, jestli je Barcelona bezbariérová? Všichni si myslí, že ne, že například neexistují výtahy do metra. Ony tam ve skutečnosti jsou. Na každém kroku mají nájezdy na chodníky, a dokonce i městské autobusy jsou kompletně nízkopodlažní. Když řidiči vidí někoho na vozíku, mají za úkol vysunout samovyjížděcí plošinu, ještě než otevřou dveře autobusu. V Barceloně jsme strávily celých 24 hodin. Neměly jsme sehnané ubytování, protože jsme si tady chtěly užít den i noc, spaly jsme v parku, vozík přivázaný k tělu, aby jej nikdo neukradl…
…Protože jsme ve městě nesehnaly nocleh, odjely jsme příměstským busem do Fuente Duero, vesničky vzdálené 6 km od Valladolidu, která ležela na jedné z menších poutnických cest. Chtěly jsme strávit noc v ubytovně pro poutníky, které se španělsky říká albergue. Přišly jsme k takovému útulnému dřevěnému domečku, ve kterém bydlel postarší muž jménem Arturo. Z jeho chování bylo zřejmé, že moc poutníků kolem nechodí. Pohostinný chlapík Arturo byl ze mě úplně hotový, nikdy totiž neviděl poutnici na vozíku. Také ho překvapilo, když mu Káča řekla, že jsem asketa a že mi kolikrát stačí jíst jednou denně nebo někdy i vůbec. Poznal na mně, že jsem chytrý člověk. Smála jsem se totiž na celé kolo a oči mi hrály všemi barvami, takže bylo vidět, že bych všechny „přečurala“, kdybych mohla. Ale španělsky neumím. Musím poznamenat, že jsem se hrozně styděla, protože mi až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli budu rozumět aspoň pár slov, která pochytím. Ke svému překvapení jsem rozuměla dost dobře, můj pozorovatelský smysl se zbystřil jako nůž, kterým se krájí chleba.
Španělé mají obecně takovou povahu, že každému pořád něco vnucují. Ale Arturo byl 33 z mého pohledu úplný extrém, protože byl doma sám. A my jsme ho možná i jistým způsobem nadchly. Nejdřív ze všeho jsme se ho zeptaly, jestli je poblíž nějaká restaurace, měly jsme totiž hlad. Arturo měl plnou ledničku a špajz připravený pro poutníky, takže nám řekl, že máme jít dál, že nám jídlo dá. Když jsme si odpočinuly, utrmácené po dlouhé cestě, usoudily jsme, že by bylo dobré si s ním popovídat. Hovor mé kamarádky s Arturem na mě působil jako hádka, připadalo mi, že mám před sebou italský manželský pár.
Arturo nám dával i to, co jsme nechtěli. Když jsme řekly, že něco je hezké, odpověděl nám, ať si to vezmeme. Než jsme šly spát, zeptal se nás, jestli chceme vystavit credencial.
To je notýsek, do kterého se dávají razítka míst, kde se poutník na cestě zastaví. Obsahuje kolonku „způsob přepravy“ se třemi možnostmi: buď na kole, na koni, nebo pěšky.
Já jsem měla svůj vlastní credencial, takže mi bylo řečeno, že si tam mám udělat další kolonku – přeprava na vozíku…
Kompletní, bezprostřední, otevřené a působivé vyprávění poutnic Lindy a Kateřiny z cesty dlouhé 279 kilometrů si můžete přečíst na webu www.vozickar.com. Dozvíte se například, jak se po Španělsku stopuje s vozíčkářem, jak na dvojku z Česka reagovali ostatní poutníci, jak v polních podmínkách řešily hygienu, jak zdolávaly kamenité cesty, jak závodily s kluky na kolech, jak vyšplhaly na kamenitou horu, jak procházely ponorkovou nemocí. Zjistíte, že cestovat se dá i s poníkem, že i poutník může ztratit občanku a že Andalusané umějí hrát krásně na kytaru. Zjistíte, kdo všechno pomáhal tlačit vozík, jaká krásná příroda děvčata okouzlila a jaká nálada byla na festivalu hráčů na ukulele, jak se mění nálada s ušlými kilometry a jaký pocit člověk má, když si převezme certifikát, že absolvoval „El Camino“ na vozíku.
Zdroj: http://vozickar.com/el-camino-na-voziku-aneb-cesta-do-santiaga-de-compostella/
Foto: http://vozickar.com/el-camino-na-voziku-aneb-cesta-do-santiaga-de-compostella/