■ Z Madridu se vozíčkář dostane za památkami v okolí vlakem.
■ Přízemí paláce El Escorial je částečně bezbariérové.
■ Procházka Toledem není snadná, ale dá se zvládnout.

Pokud se někdy ocitnete v Madridu, neměli byste si nechat ujít výlet na dvě vcelku nedaleká místa. Jedním z nich je palác a klášter El Escorial, tím druhým město Toledo. Oba turisticky lákavé cíle dělí od španělské metropole maximálně hodina jízdy vlakem. Dobrou zprávou pro cestovatele na vozíku přitom je, že jsou oba historické klenoty dostupné i jim, byť s jistými obtížemi. Vše jsme zvládli i jako skupina tvořená paraplegikem na mechanickém vozíku, jeho chodící manželkou a pětiměsíčním dítětem v kočárku.

Výchozím bodem pro obě cesty za hranice Madridu je centrální nádraží Atocha. Nezasvěcený návštěvník musí počítat s tím, že bude zpočátku trochu tápat. Nejprve při hledání nejvhodnějšího bezbariérového vstupu, později při hledání správné pokladny. Nádraží je vcelku rozlehlé a slouží množství různých druhů vlakových spojení. Panuje tu čilý ruch a o fronty není nouze. Je lepší navštívit nádraží s dostatečným předstihem, abyste nehledali svůj spoj na poslední chvíli. Navíc stihnete prohlídku krásné staré haly s tropickou zahradou uprostřed. Na jejím konci, u propojení s novou částí, najdete i prosklenou informační kancelář se službami pro cestující s postižením. Obsluha ale prakticky neuměla anglicky a spíše rukama nohama jsme se domluvili, kde si máme koupit lístek do Toleda.

U nedalekých pokladen železniční společnosti Renfe jsme si bohužel vyhlédli přepážku, jejíž obsluha nebyla z nejrychlejších. S rezervací místa pro vozíčkáře si pán nevěděl moc rady. Alespoň ale uměl anglicky. Výsledkem zdlouhavého procesu bylo sdělení, že na aktuální den už nemá volná bezbariérová místa, ale že lze udělat rezervaci na zítra. Cena zpáteční jízdenky 20 eur za osobu, žádné slevy. Souhlasíme, ale když už jsme na nádraží, nechce se nám odejít s nepořízenou. Ptáme se, zda by se dalo jet hned do El Escorial. Odpověď zní ano. Jede tam však jiný spoj v podobě příměstského vlaku, takže musíme do jiné části nádraží. Tam jsou pokladny doslova v obležení cestujících a situaci příliš neodlehčují ani samoobslužné automaty na jízdenky, které navíc odmítají akceptovat naši platební kartu. Abych to zkrátil: Po několikerém přebíhání mezi informacemi, frontou, automaty a bankomaty jsme nakonec úspěšně dorazili na nástupiště. Celý proces nám zabral dvě hodiny. S o to větším uspokojením jsme usedli do moderní nízkopodlažní soupravy zahrnující i bezbariérové WC. Zhruba padesátikilometrová cesta na severozápad trvá hodinu.

Vzpomínka na vítězství nad Francií

El Escorial, celým názvem klášter a královské sídlo svatého Vavřince z El Escorialu, nechal postavit španělský král Filip II. jako monumentální připomínku vítězství Španělska nad Francií. Panovník osobně dohlížel a schvaloval výstavbu v letech 1563 až 1584. Dal vzniknout jednomu z nejmohutnějších a nejpůsobivějších královských paláců v Evropě. Jeho půdorys připomíná rošt, tedy atribut sv. Vavřince. Komplexností a rozlohou může konkurovat i zámku ve Versailles, i když odlehčená elegance francouzského sídla mu chybí. El Escorial svými mohutnými a strohými obvodovými zdmi připomíná tak trochu uzavřenou pevnost. O to zdobnější je interiér, na kterém se podíleli například El Greco, Tizian, Michelangelo a Velázquez. Stavba byla v roce 1984 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO, což ještě zvýšilo její oblibu mezi turisty.

To, že klášter El Escorial připomíná pevnost, dokládá i jeho poloha na kopci, a to ne zrovna nízkém. Začněme však na jeho úpatí, kde leží nádraží. Výstup z nástupiště nám zkomplikoval nefungující výtah. Museli jsme si dost zajít, než jsme našli bezbariérovou cestu podchodem na potřebnou stranu. Po několika stech metrech uličkami ospalého městečka jsme pochopili, že vlastní silou se do kopce ke klášteru nedostaneme, byť se jedná o upravenou silnici a chodníky. Rozhodl jsem se pro taxi, zatímco moje žena s kočárkem zvolila výstup pěší. Chvíli trvalo, než nějaký taxík jel kolem. Přesedl jsem, řidič naložil můj vozík a vyrazili jsme. Taxikář neuměl ani slovo anglicky, netvářil se moc nadšeně, ale svůj úkol splnil. Za pár minut mě dovezl až před klášter a pomohl mi s vystupováním. To vše za sedm eur. Manželka s kočárkem dorazila po čtvrt hodině.

Vstupní brána je vybavena nájezdem. Uvnitř jsem se obrátil na dámu v elegantním kostýmku s vyšitým královským znakem, zda by nám poradila s bezbariérovostí. Z internetu jsem totiž dopředu věděl, že vozíčkář se nedostane všude. Ochotně se nás ujala a provedla nás po nejzajímavějších dostupných místech v přízemí. Použili jsme i zkratky, kam se veřejnost běžně nedostane. Když jsme se napojili na obvyklou prohlídkovou trasu včetně vstupu do hlavního chrámu, rozloučila se s námi. Ačkoliv neuvidíte vše, i tak stojí návštěva za to. A mimochodem: na placení vstupného vůbec nepřišla řeč.

Na cestu zpět k nádraží už taxi použít nechci, protože z kopce přece jet zvládnu. Nejprve jedu po krásném asfaltovém chodníku a rozjímám o tom, jak na stránkách Můžeš vřele doporučím pěší procházku dolů. Pak ovšem přijdou dlažební kostky a prudší svah. Raději pokračuji po silnici, ale ani po ní to nakonec není úplně jednoduché. Zkrátka počítejte s poněkud nadrncaným zážitkem, nebo buďte trpělivější než my a počkejte na některý nízkopodlažní autobus. Na nádraží výtah ještě neopravili, ale cestu už jsme znali. Se západem slunce tedy usedáme na vlak do Madridu. Přichází noc, Španělé ožívají.

Na nádraží je vše bez problémů

S lístky v kapse a o něco zorientovanější přicházíme druhý den opět na nádraží Atocha. Máme to jen tak tak. Rychlovlak do Toleda, který připomíná české Pendolino, už je za minutu připraven k odjezdu. Pracovník obsluhující elektrickou mobilní plošinu pro vozíčkáře, která je mimochodem na každém nástupišti, už nás nervózně vyhlíží a popohání. Jeho elegantní oranžová košile a mohutná gestikulace se nadala přehlédnout. Rychle nás nakládá a vlak se hned rozjíždí.

Po půlhodině nás vítá historizující nádraží v maurském slohu, které zajímavě kontrastuje s moderními rychlovlaky. Protože Toledo je starobylé město na strmém kopci, nějaké velké procházky nepřicházejí v úvahu. Hned u nádraží lze za 20 eur za osobu nastoupit do červeného bezbariérového okružního turistického autobusu s audioprůvodcem. Zastavuje na působivých vyhlídkách a následně míří do města k pevnosti Alcázar. Další putování je pěší.
Pohybujete se spletitými romantickými uličkami, jejichž středověký ráz pod ochranou UNESCO velebí všechny bedekry. Počítejte s dlažbou, klesáním, stoupáním a davy lidí. S vypětím jsem se vlastnoručně „vyplazil“ k hlavní gotické katedrále Panny Marie, která ale stála za to. Vedle jižní strany katedrály se nachází prodej vstupenek a bezbariérové WC. Vydechnout po náročném pochodu můžete v některé z četných restaurací a kaváren.

Když už jsme se atmosférou města nasytili, chtěli jsme si objednat bezbariérové taxi. Ano, je to neuvěřitelné, ale v některých uzoučkých uličkách Toleda jezdí auta. Bohužel Radiotaxi Toledo mělo zrovna speciální vůz mimo provoz. Naskládali jsme se tedy do běžného passatu a nechali se za 11 eur odvézt k vlaku. Toledo je krásné, ale náročné.

„Po několikerém přebíhání mezi informacemi, frontou, automaty a bankomaty jsme nakonec úspěšně dorazili na nástupiště. Celý proces nám zabral dvě hodiny.“

Radek Musílek

Zdroj: http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/za-historii-spanelska/

Klášter a královské sídlo v El Escorialu
Foto: www.muzes.cz, Radek Musílek