Z devíti slovenských národních parků je nejmenší a pro Čechy druhý nejvzdálenější. Kaňon řeky Dunajec vytváří na samých hranicích s Polskem nádherné scenérie a lidé s tělesným postižením se v Pieninském národním parku můžou vydat nejen na výlet podél řeky, ale i na projížďku v loďkách. Přesto se tenhle přírodní klenot leskne mnohem víc na polské straně. Proč? To vysvětluje v následujícím rozhovoru Peter Rázus ze sdružení PRERAG, které se podílí na kulturních a vzdělávacích aktivitách pro lidi se zdravotním postižením.
Jak to na Slovensku vypadá s turistikou pro vozíčkáře?
Z nejatraktivnějších lokalit byly první Vysoké Tatry. Potřebné úpravy iniciovaly Státní lesy Tatranského národního parku, které využily staré lesnické cesty na přípravu bezbariérových tras. A vznikl projekt Tatry bez bariér. My ve spolupráci se sdružením Parnassius rozvíjíme aktivitu Otevřené Pieniny a také se podílíme na mezinárodním projektu MAPDOT, který je zaměřen na rozvoj bezbariérové turistiky.
Zůstaňme ještě u Vysokých Tater. Kdy se začaly „otevírat“ vozíčkářům?
Asi před osmi roky. Inspirovaly se jimi nevládní organizace včetně té naší a nyní je na Slovensku pro lidi na vozíku zpřístupněných několik desítek kilometrů turistických cest. Ta oblast začíná u Oravy a pokračuje přes Vysoké Tatry až do Pienin. V těchto lokalitách je vytvářena základní infrastruktura pro vozíčkáře.
Před cestou na Slovensko jsem neměl o Pieninách tušení. A přiznám se, že plavba na lodích, během které jsem si je mohl aspoň zběžně prohlédnout, byla velkým zážitkem. Pro mě i pro vozíčkáře, kteří byli v naší výpravě.
To mě těší. Pohoří patří k velmi navštěvovaným místům i proto, že je poměrně nízké. Na pěší výlety se tam vydávají i rodiny s malými dětmi. A naším záměrem je, aby se v Pieninách mohli bez problémů pohybovat i lidé s těžkým tělesným postižením.
Nakolik se vám to daří?
Jsme někde v polovině cesty. Zmapovali jsme možnosti pro vozíčkáře a zkoušíme přesvědčit provozovatele, aby s nimi počítali. Ale pohled podnikatelů na tuto klientelu je obvykle dost povrchní a k potřebám těžce postižených lidí bývají lhostejní. Proto u stravovacích a ubytovacích zařízení běžně chybějí nájezdové plošiny či schodolezy, proto není možné dostat se do historických památek a na zajímavá místa. Prozkoumali jsme asi třicet zařízení na slovenské a stejné množství na polské straně Pienin. A musím říct, že naši sousedé jsou na tom mnohem lépe. Tam jsme viděli, jak vypadá skutečný rozvoj bezbariérového turismu. Jednak u soukromých provozovatelů, jednak ve veřejném sektoru.
Můžete uvést konkrétní příklad?
To je snadné. Navštívili jsme šest polských informačních center, která poskytují komplexní údaje o přírodě, o flóře a fauně Pienin. A všechna střediska jsou zcela bezbariérová. Na slovenské straně jsou jen dvě – a jsou absolutně nevyhovující! Na vozíčkáře tam čekají překážky u vchodu, ale ještě horší je „bariérový“ přístup pracovníků k turistům.
Pieniny přesto mají co nabídnout i lidem s tělesným postižením. Alespoň těm, kteří užívají mechanický vozík.
Největším lákadlem jsou nádherné přírodní scenérie. Navíc jde o oblast s příznivým terénním profilem: když se vozíčkář vydá na výlet podél řeky Dunajec, čeká ho jen minimální převýšení. A celá trasa je dostatečně zpevněna vhodným povrchem. Může si také užít hodinovou plavbu po řece: na loď se vejde on i složený vozík.
Cesta je však bezbariérová jen ke břehu a do pramice se vozíčkář kvůli kamenům dostane jen s pomocí druhé osoby. Proč to není uspokojivě vyřešeno?
Snažili jsme se přesvědčit správu národního parku i soukromého provozovatele, ale marně. A tak na obou přístavištích musí vozíčkáře někdo přenést, což je dost nebezpečné. Ale když už se někdo pro plavbu po Dunajci rozhodne, tak ho kamenitý břeh neodradí. Podobné je to v nedalekém Červeném klášteře, kde je sice bezbariérová toaleta i nájezdová plocha do muzea, ale nádvoří je pokryté „kočičími hlavami“. A po těchto dlaždicích musí člověka na vozíku někdo dotlačit až ke vchodu, což je asi desetimetrová vzdálenost. V obou případech jde jen o polovičaté řešení.
Přitom bezbariérový přístup k lodím by se dal zajistit snadno a levně. To by ovšem provozovatel místo výmluv musel říct: Uděláme aspoň provizorní dřevěný můstek, nějakých dvacet metrů dlouhý, aby se vozíčkář bezpečně a pohodlně dostal do pramice nebo z ní. Inspirovat by se mohl u přístavišť na polské straně Pienin, kde jsou nástupové plošiny samozřejmostí. Můstek by navíc sloužil i lidem, kteří špatně chodí nebo obtížně udrží na kamenitém terénu stabilitu. Jsem ale optimista a věřím, že se turisté v PIENAPu jednou dočkají zrušení všech bariér. Tak nádherné pohoří si to zaslouží.
Miloš Pelikán
Zdroj: Vozíčkář 2/2014
Foto: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pieniny#mediaviewer/Soubor:Panorama_Pieniny_from_Trzy_Korony.jpg