Cesta do Hirošimy - Mazda, ostrov Mijadžima, šintoistická svatyně

fotogalerie 

Vyjeli jsme podle plánu 25. dubna před osmou hodinou ráno. Ještě jsme se zastavili v malé čajové manufaktuře koupit čaj. Továrnička ještě nepracovala, stroje se zapnou teprve asi za měsíc. Majitel odhadoval, že letošní úroda určitě nebude patřit k nejlepším, protože zima byla sice mírná, ale dlouhá, a jinovatka poškozuje čajové lístky.
Kolem poledne jsme míjeli Mijoši. Zastavili jsme se u Cubury (dcera Juki) a ta nás navigovala vlastním autem až k vjezdu do automobilky Mazda (tady se říká Macuda). V Mazdě jsme měli objednanou prohlídku a vozíček. Ujala se nás Japonka s milým úsměvem a žádala nás, abychom asi po čtyřiceticentimetrových úzkých schodech nastoupili do autobusu. Když jsme na ní nevěřícně zírali, stále se stejně mile usmívala a zvala nás do autobusu. Duchapřítomný řidič alespoň přistavil autobus co nejblíže k chodníku a pomohl nám nastoupit. Autobusem jsme vjeli do podniku velikosti města – s vlastním přístavem, mostem přes řeku, obrovitými výrobními halami a garážemi pro nové vozy, s byty pro zaměstnance a více než třiceti zastávkami vnitropodnikové autobusové dopravy.
Samotná prohlídka začala v muzeu. Pan Borovička (Macu = borovice) na začátku 20. let původně začal vyrábět malé nákladní trojkolky, v roce 1931 vyhořel, ale nevzdal to a znovu se vzpamatoval. Automobilka se chlubí hlavně tím, že vyrábí jedinečný rotační motor.

Muzeum Mazdy

Nejzajímavější byla procházka po ochozu nad montážní linkou. Kdo říká, že v japonských automobilkách pracují jen roboti, tak lže nebo nebyl v Mazdě. Na jedné lince se montuje osm modelů najednou. Pro zajímavost – do Evropy se nové auto dostane po moři za 36 dní.

Utahaní po exkurzi jsme zamířili dál přes Hirošimu až na ostrov Mijadžima. Trajektem jsme se nechali přepravit i s autem, a to bylo dobře, protože jsme si mohli zajet na odlehlá místa, kde jsme byli sami. Sluníčko stále teple hřálo, a tak jsme u moře zůstali víc jak hodinu. Procházeli jsme se po pláži, kde na sluníčku schly svazky bambusových tyčí. Některé byly označeny červenou, jiné žlutou barvou. Přemýšleli jsme, k čemu asi budou sloužit. Pravděpodobně budou svázány do tvaru husté mříže a budou ukotveny v mělké vodě, tak jako jsme je viděli opodál. Asi budou sloužit k sušení nějakých úlovků nebo darů moře.

Mijadžima

Na slavnou šintoistickou svatyni s branou v moři jsme se šli podívat až těsně před tím, než zapadlo slunce (šintoistické svatyně jsou obvykle otevřené od východu do západu slunce – akorát jsme to stihli). Před svatyní nám cestu zatarasili jelínci a žebrali u nás burisony. Jeden z nich využil Romanovu nepozornost, vytrhl mu lačně z rukou celý igelitový pytlík a chystal se ho pozřít. Několik dlouhých vteřin jsme se s ním přetahovali o igeliťák a přemlouvali ho, že mu po něm nebude dobře.
Svatyně je nízká dřevěná stavba postavená na kůlech na konci zátoky. Příliv zalévá sloupy a při odlivu moře ustoupí až skoro k bráně umístěné na moři. Stavba je oranžová a v zapadajícím slunci celá září. Při vstupu se všichni ztiší, slyšet je jen praskající prkna pod nohama, křik ptáků a šumění slabého příboje.

Mijadžima

Mijadžima

Posledním trajektem jsme se vrátili do Hirošimy, do hotelu s vyhlídkou na památník válečné tragédie. Na rozloučenou jsme s Juki zašli do restaurace ve 14. patře – největším pohoštěním byl právě výhled na město.
Brzy ráno jsme se přesunuli na nádraží, tam nás na peróně zastihlo malé zemětřesení. Nastoupili jsme do šinkansenu, se slzami v očích zamávali Juki a uháněli dvoustovkou směrem k prefektuře Šizuoka a k hoře Fudži.

 Prohlídka závodu Mazdy je nabízena i vozíčkářům. Přestože jsme byli ubezpečeni, že s vozíčkem na prohlídku můžeme, museli jsme nastoupit do autobusu po vysokých schodech. Průvodkyně nám nevyšla vstříc a do autobusu jsme nastoupit museli. Autobusem jsme se dostali k muzeu, kde nám půjčili invalidní vozík. Tím se snadno projede muzeem a lze na něm projet i celý vyhlídkový ochoz nad montážní linkou.
Na ostrov Mijadžima jezdí trajekty, na které se bez problémů vozíčkář dostane. Celý ostrov je dobře přístupný, včetně chrámu. Z přístavu vede cesta k chrámu uličkami městečka a není to příliš daleko. A hlavně, vše je na rovině. Autem lze z přístavu k chrámu zajet také, ale ne přímo (přímé jen menším autem a s pevnými nervy). Nebo oklikou serpentinami přes kopec. Místo na parkování se najde poblíž chrámu.