Při objednávání letenek oba dva objednáváme speciální letištní službu pro hendikepované cestující (tzv. wheelchair for ramp), následně si necháváme písemně potvrdit, že služba je vyžádána a bude poskytnuta. S Českými aeroliniemi a Air Namibia dolaďujeme, jakým způsobem máme zabalit vozíček, aby se během přepravy v zavazadlovém prostoru nepoškodil nebo aby z něj nepřijela jen část. Týden před odletem dostáváme z cestovní agentury zprávu, že Air Namibia odmítla přepravu vozíku jako dodatečné zavazadlo a že si jej máme vzít na palubu. ČSA nám ihned vychází vstříc a povoluje použití vlastního vozíku až na palubu letadla.
Tak 9. května 2009 odjíždíme na pozorování zvířat a přírody v Namibii a Botswaně. Navíc budeme každé místo, které navštívíme, posuzovat očima hendikepovaných cestujících a hodnotit, s jakým stupněm pohybového postižení lze cestu zvládnout.
Na pražském letišti parkujeme automobil v krytém parkovišti (budova C), kde si ho za tři týdny zase vyzvedneme a podle podmínek parkování pro osoby s ZTP-P nebudeme za parkování nic platit.
Po odbavení zavazadel (na vozík dostáváme identifikační kód a bereme kontrolní ústřižek, abychom při přestupu ve Frankfurtu mohli prokázat, že vozík je náš) jen krátce čekáme na dva zaměstnance letiště, kteří nás odvážejí k nástupnímu rukávu a později i k letadlu. Po vlastních odcházíme na svá sedadla.
Ve Frankfurtu nad Mohanem se vystupuje na letištní plochu, kde na všechny cestující čeká autobus. U schůdků stojí pracovník letiště a ptá se, jestli sami sejdeme se schodů nebo jestli má objednat speciální vozidlo, které nás dolů sveze. Nechce se nám čekat, tak jen požádáme o podporu a pomalu scházíme na plochu. Tam je již přistaven můj vozík, sedám na něj a odvážejí mě k autobusu. Autobus je zcela zaplněn, tak přemýšlíme, kam s vozíkem zaparkovat. Autobus není vybaven nájezdovou plošinou a tak nezbývá, než se zvednout, do autobusu s pomocí nastoupit a nestačit se divit. Nechce se nám věřit, že v Německu s takovým důrazem na plnění svých úkolů přistoupili ke své povinnosti tak laxně. Druhý vyžádaný vozík vůbec nebyl připraven.
V tranzitním prostoru již čekají dva asistenti s dvěma vozíky. Odvážejí nás do asistenčního centra, kde přečkáváme několik hodin k odletu do Windhoeku. Nalodění probíhá bez problémů, přiváží nás (přednostně) až k letadlu.
Před přistáním dostáváme pokyn, abychom počkali, až všichni pasažéři vystoupí (vystupuje se na plochu, žádné nástupní rukávy tu nejsou), pak nás přivádějí k druhému východu, ke kterému je přistavena vysoce zdvižená plošina speciálního auta. Na plošině usedáme na vozíky, vjíždíme do útrob auta, to klesá až na letištní plochu, z útrob nás vyvážejí dva asistenti, kteří nás provádějí všemi celními, pasovými a imigračními povinnostmi. Po osmé hodině 10. května vstupujeme do Namibie.
Dnešním úkolem je vyzvednout si rezervované auto, vyměnit peníze, nakoupit potraviny na několik dnů a odjet na východ k botswanským hranicím, před kterými budeme nocovat v kempu.
Ještě na letišti měníme peníze a testujeme přístupnost toalet. Přístup k toaletám není příliš široký, ale dostatečný, abych se s vozíkem dostal až k samotným buňkám. Jedna z nich je širší, určena vozíčkářům. Mezi zaparkovaným vozíkem a mísou je dostatek prostoru, na zdi ale chybí madla.
Z letiště Hosea Kutako Int'l do Windhoeku je to jen 35 km, jedeme po dobré asfaltové cestě, firma KEA CAMPERS, od které si půjčujeme automobil, je hned zkraje města ve čtvrti Klein Windhoek. Na parkovišti jsou vystavena vyleštěná auta se složenými stany na střeše. Nás i spolucestující postupně odvádějí k vozům, seznamují nás s vybavením vozu, s použitím výbavy, s postupem rozkládání a zpětného skládání střešních stanů. Chválíme pracovníky, že nám podle objednávky na všechna kola připravili zcela nové pneumatiky, protože pojedeme náročným terénem.
V neděli zavírají firmu ve 13 hodin, my odjíždíme asi v půl jedné. Hned vedle firmy je velká samoobsluha, kde kupujeme zásoby. Prodejna je zcela bezbariérová, před vchodem u svého stolku se zbožím sedí žena na vozíčku.
Plní optimismu, ale s velkým zpožděním, odjíždíme ven z města. Do kempu je to 295 km. Projíždíme krajinou mírně porostlou keři a nízkými stromy. Půda vypadá dost suchá. Silnice je po obou stranách od krajiny oddělena ploty. Cestou míjíme jen několik osamocených usedlostí s několika domky, prvním větším městem je Gobabis vzdálený asi 200 km od hlavního města, které jen po obchvatu objedeme.. Dostali jsme se sem poměrně rychle, protože asfaltová silnice je dostatečně kvalitní a přímá i pro rychlou jízdu. Občas si na nerovnosti nadskočíme a vlivem nepříliš dobrých tlumičů se ještě nějakou chvíli houpáme.
K lodži Kalahari Bush Break Lodge přijíždíme v 18.20, služba u závory nás posílá na rezervované kempovací místo. Vydatně prší a tak se rozhodujeme, jestli budeme stavět stany na mokrou zem nebo jestli rozbalíme ty střešní. Vítězí střešní stan, do kterého mě po žebříku vytlačí, ráno bezpečně spustí.
Po dvanácti hodinách spánku vstáváme do velmi větrného rána, déšť naštěstí ustal a vše kolem je suché a prašné. Kemp je rozlehlý, pro každé auto je připraveno dostatečné místo. Na každém „campsite“ je stolek, zásuvka s elektrickým proudem a kohoutek s vodou (není pitná). Nedaleko je domek s toaletami a sprchami a ze zadní strany je kuchyňka (lépe řečeno jen dva dřezy s tekoucí vodou – po otevření kohoutku z něj nejprve vylezl nějaký brouk zřejmě naštvaný, že ho rušíme a teprve za chvíli začala téct voda). Kromě „vytékajícího“ brouka bylo vše vzorně čisté. Do domku se vchází přes jeden nízký schod, dveře jsou široké, stejně jako chodby uvnitř. K umyvadlům je přímý přístup bez bariér, toalety jsou tvořeny metr širokými buňkami, kam lze zajet i s vozíkem, ale za ním se dveře zavřít už nedají… Pro přesednutí na mísu je poměrně málo místa. Toalety nejsou přímo určeny pro vozíčkáře, sprchy také ne. S pomocí se ale dá hygiena zvládnout bez potíží.
Po desáté hodině vše nakládáme do auta a po prašné cestě odjíždíme dál k lodži, chceme si koupit výlet za gepardy. Paní majitelka nás však zklame, protože za gepardy má smysl jet jen velmi brzy ráno, kdy se vycházejí najíst a napít, ale v těchto dopoledních hodinách už budou odpočívat někde ve stínu a nepodaří se nám je najít. Nabídku na safari nakonec odmítáme, protože okruh je dlouhý minimálně 2 a půl hodiny, pokud nezapadneme na některé ze dvou dun, které budeme přejíždět.
Paní majitelky se alespoň vyptáváme, zda by její lodž mohli využívat i hendikepovaní turisté s berlemi nebo i na vozíku. Překvapuje nás odpovědí, že 4 pokoje má plně přizpůsobené pro vozíčkáře. Na webových stránkách (http://www.kalaharibushbreaks.com) takové informace schází. Nemůžeme se jít podívat a pokoje vyfotit, protože jsou obsazené.
K botswanským hranicím to není příliš daleko, asi 30 km. Těsně před hranicemi je benzinová pumpa, doplňujeme nádrž, necháváme si doplnit i propanbutanovou láhev (překvapuje nás cena – doplnění osmikilové láhve ne zcela prázdné stojí asi 300 Kč, ale to bude asi tím, že plnící stojan těsnil tak málo, že většina „nakoupeného“ plynu utekla do okolí). Za plotem stojí velká antilopa kudu. Nemáme se k plotu přibližovat, protože svými dlouhými rohy dosáhne skrz plot hodně daleko.
Na namibijské straně hraničního přechodu vyplňujeme imigrační formulář, na botswanské straně také, navíc platíme poplatek za vstup do země. Pak už do setmění uháníme po asfaltové silnici k městu Ghanzi, kde budeme bydlet. Cestou potkáváme prasata bradavičnatá, osly, krávy a občas vidíme na plotě sedící paviány, kteří však, jakmile zpomalíme, opouštějí svá místa a nenechávají se fotit.
Podle googlovské satelitní mapy víme, že z asfaltové silnice musíme odbočit hned na začátku města, pak jet asi 3 km po prašné cestě a tak dojedeme do Thakadu Bush Camp. Vypadá to snadně, ale realita je jiná, protože k městu přijíždíme za tmy a odbočku míjíme. U benzinové stanice nás orientují na správný směr a my konečně sjíždíme na písečnou cestu, hází to s námi, když nadskakujeme po kamenech, musíme otevřít bránu v plotu a nacházíme kemp.
Ráno opět stáváme dost brzy, protože potřebujeme dojet až do města Maun, tam vyměnit peníze, koupit naftu, jídlo na 5 dní a hlavně zajít do rezervační a informační kanceláře Department of Wildlife and National Parks, pod kterou spadá Parks and Reserves Reservations Office. Pouze přes tuto kancelář je možné rezervovat si místa v národních parcích Moremi a Chobé. Bez potvrzené rezervace nás údajně nepustí přes bránu do parku. Z České republiky máme zajištěná (a zaplacená) kempová místa v South Gate Camp (Maqwee) a v North Gate Camp (Kwai) v Národním parku Moremi, a v Linyanti Camp a Ihaha Camp v Národním parku Chobé. Chceme zjistit, zda by nebylo volné místo v kempu Savuti, který je na trase z Kwai do Linyanti. Již několik měsíců je kemp Savuti vyprodaný, ale co kdyby se nějaké místo uvolnilo, ušetřili bychom čas a asi padesátikilometrovou cestu pískem ze Savuti do Linyanti. Také chceme s úředníky diskutovat možnosti cestování hendikepovaných po Botswaně, kde jinde by měli mít komplexní informace.
Očekávali jsme kancelář, která by odpovídala tomu, že úřad spadá pod botswanskou vládu. Směrovky nás přivádějí do oploceného areálu, ve kterém stojí zelená maringotka. Stejně jako je maringotka útulná zvenčí, tak přívětivé jsou úřednice uvnitř. Vůbec se odmítají bavit o možné výměně kempů, na další otázky nemají čas ani chuť. Odcházíme zklamaní.
Po výměně peněz plníme nádrž, dalších 40 litrů nafty lijeme do dvou kanystrů. Potraviny nakupujeme na rušné hlavní třídě v moderním supermarketu. U vchodu je okénko s obsluhou, kam všichni nakupující musí odkládat svá sebemenší zavazadla. Odjíždíme z města na severovýchod směrem k městu Shorobe. Cestou již nejsou udržované domy jako v Maunu, častěji se objevují stáda dobytka hlídaná dětmi nebo i dospělými. Přejíždíme první bezpečnostní plot (Buffalo fence), kde se kontroluje, jestli do míst s divokými zvířaty nepřevážíme nebezpečné potraviny, kterými by se mohla zvířata nakazit. V Shorobe opouštíme (na velmi dlouho) asfaltovou silnici. Po necelé hodině jízdy přijíždíme k Jižní bráně parku Moremi. Čteme si bezpečností pokyny, jak se v parku chovat, jak kempovat. Zjišťujeme, že vstup do parku je otevřen od svítání do soumraku (v půlce května to bylo od 6.30 do 17.30). V noci je přísně zakázáno zůstávat v parku mimo kempy. Přivádějí nás na naše místo, které má rozlohu poloviny celého českého kempu. Kemp je vybaven nově postavenými budovami s toaletami a sprchami. Všechno je vzorně čisté. Stejné budovy jsou postaveny v celém parku Moremi. Jsme mile překvapeni, protože průvodci píší jen o velmi skromném sociálním zázemí v kempech (sociální zařízení je přístupné přes jeden nízký schůdek, toalety jsou více než metr široké, ale opět bez madel a pouze s přímým přístupem k míse. Ke sprchám lze zajet i na vozíku (mechanickém), dají se i zavřít dveře, v předsíňce je pevná dřevěná lavička, pod sprchu se musí překonat jeden schod dolů. Podobné toalety a sprchy jsou všude v parcích Moremi a Chobé.).
Máme čas nasávat atmosféru pod vysokými korunami stromů mopane. Z buše se ozývají paviáni. Ještě se jdeme zeptat místních rangerů, jestli se zítra budeme moci vydat do kempu Kwai severní cestou, která bývá déle zaplavena po období dešťů. Spojku mezi Xakanaxa a Kwai podél stejnojmenné řeky nám nedoporučují, pravděpodobně bychom se zahrabali v bahně. Budeme muset jet ke kempu Xakanaxa a pak se vrátit do kempu u Jižní brány a následně do kempu Kwai u Severní brány dojet pohodlnou a přímou cestou dlouhou jen 30 km.
Ve středu 13.5. ráno vstáváme ještě za tmy, abychom vše sbalili včas a odjeli za svítání hlouběji do parku. Po 938 kilometrech z Windhoeku konečně odjíždíme na safari - odjezd je povolen v 6.30 a hned za kempem míjíme odbočku – jedna cesta vede na sever k North Gate, druhá, směrem na západ vede k Third Bridge, my volíme prostřední směrem na kemp (lodž) Xakanaxa, který je vzdálený přes 30 km. Jedeme úzkou písčitou cestou, která je z obou stran lemována hustým porostem. Vlevo vidíme první zvířata – několik impal. Další kilometry jen civíme do houští ve snaze najít nějaké slony. Měli by tu být, protože na cestě je spousta sloních bobků (pořádně velkých, na každém z nich je nějaký pták, který z něj vyzobává nestrávené části potravy), stejně tak polámané a vytrhané větve nebo keře svědčí o jejich nekompromisním ničení přírody.
Vpravo se ukazuje první slůně, zastavujeme auto, abychom se mohli podívat a začít fotit. Vzápětí se u něj objevuje matka. Tiše pozorujeme dvojici a jsme nadšení. V tom se kousek dál rozhrnou větve a k cestě před auto přichází další sloni, mezi nimi statný samec. Ten nás obchází a zůstává stát asi 20 metrů od auta a pak po celou dobu sleduje naše počínání a dohlíží na klidný průchod celého stáda. Nakonec jich bude přes dvacet. Někteří sloni jen pomalu přecházejí přes cestu, jiní se na volnějším prostoru zastavují a hrají si – matka s malým slůnětem si přímo před autem proplétají choboty. Jiní se procházejí po cestě a ožírají větve. Celá skupina nás pomalu míjí, samec vlevo stále přihlíží. Všímáme si, že mu po tváři stéká míza. Asi po 20 minutách vkročí na cestu před nás a pomalu jde a okusuje větve. Jde velmi pomalu, jakoby testoval naši trpělivost. Po dalších dvaceti minutách mizí v buši a my se rozjíždíme a jen si přejeme, aby nestál na silnici za nějakou další zatáčkou. Nebyl tam.
Unešení a zatížení mnoha sloními megabyty jedeme dál na severozápad. Potkáváme další impaly, později i několik paviánů. Míjíme první křižovatku, kde doprava vede cesta k North Gate, kterou jsme odpoledne chtěli zajet k dalším noclehu do kempu Kwai. Cesta je ale dost mokrá a pravděpodobně bychom někde zapadli a neprojeli.
U brány Xakanaxa je letiště se dvěma malými letadly, kterými sem lítají majetnější turisté, aby se nemuseli natřásat na nerovných cestách. U brány (čistými toaletami stejnými jako všude v Moremi) je ukazatel směru na Xakanaxa, už je to jen 7 kilometrů. Po třech kilometrech přijíždíme k rozcestí, doprava se jede do kempu Xakanaxa a doleva se jede do stejnojmenné lodže, tam chceme. Už nám moc nezbývá, když cesta končí v hluboké louži. Nikde nejsou žádné stopy, které by naznačovaly, že se dá projet, tak auto otáčíme a v mapě hledáme jinou cestu. Vypadá to, že v nejbližším okolí jiná neexistuje a museli bychom objíždět velké území a to bychom se pak večer nemuseli stihnout vrátit do South Gate a ještě zajet k North Gate. Rozhodujeme se, že tedy pojedeme přes Fifth Bridge, Fourth Bridge až ke kempu Third Bridge, a pak zpět přes Second a First Bridge – celkem asi 80 km. „Bude to hezká, pohodová projížďka, máme mapy s GPS souřadnicemi, nemůžeme zabloudit,“ říkáme. U prvního rozcestí bez ukazatele směrů začínáme nadávat: „Tomuhle místu neodpovídají žádné souřadnice!“ Jedeme dál, odhadujeme směr, na dalších rozcestích to samé. „Teď už jsme měli projet další křižovatku, kde je?“ A později Petra vybuchne: „To snad není pravda, hodnoty GPS souřadnic směrem na jih klesají, to má být obráceně!“ Je to tak, všude propagovaná a jediná doporučovaná mapa od společnosti Shell je chybná, má chybně zaznamenané souřadnice orientačních bodů. Je k ničemu, musíme se spolehnout jen na vlastní úsudek. Najezdili jsme spoustu kilometrů navíc, ale to nevadí, protože bychom možná neviděli vše, co jsme viděli. Jeli jsme kolem velkého baobabu, viděli velká stáda zeber, potkali několik skupin žiraf, impal a buvolce modré, prasata bradavičnatá a spoustu ptáků. Ve dvou jezírkách jsme viděli hrochy.
Chyběl jen ten lev nebo nějaká jiná divoká kočka. Na mnoha místech byly cítit kočičí pachové stopy, ale stále nic.
Za velkého horka se prodíráme bušem, projíždíme otevřenými savanami, přejíždíme několik mostů, nejfotogeničtějším byl asi Third Bridge, před kterým cedule zakazovala koupání. Nikoho z nás by to ani nenapadlo, když jsme pod ním viděli hustě zarostlý močál.
V pozdním odpoledni přijíždíme zpět do kempu Makwai (neboli Jižní brána), v klidu bez neustálého rozhlížení si zajdeme na toaletu. Na cestu na sever nám stačí vyjet kolem půl páté, je to jen 30 kilometrů „po přímé písčité silnici, na které jen výjimečně potkáte nějaké zvíře“, jak píše průvodce.
Asi po 10 kilometrech rychlé jízdy po úzké cestě stojí v jejím prostředku velký slon a pochutnává si na listí. Zastavujeme asi 70 metrů od něj a zhasínáme motor. Slon nás zaregistruje a otočí se k nám čelem. „Co to dělá, to tam bude stát půl hodiny?“ ptám se. A slon se rozhodl, že nás dál nepustí. Začal podivný tanec – pravou přední nohou nakročil dopředu, přenesl na ni váhu, zastavil se, za chvíli vrátil nohu zpět. Po několika minutách krok zopakovat, pak ještě několikrát. „Ten nás asi nepustí, budeme muset odjet a zmizet mu z očí,“ říká Petr. Startuje a pomalu auto otáčí tak, abychom nezapadli do písku. Odjíždíme za první zatáčku tak, aby nás už neviděl. „Už odešel, co myslíte?“ ptáme se navzájem. Asi po 10 minutách slyšíme zvuk motoru a ze směru od slona se k nám blíží auto. „Ten slon tam na silnici už není?“ ptáme se. „Ne, už stojí mimo.“ Znovu otáčíme auto, projíždíme zatáčkou a náš slon na konci rovinky už není – zvítězil v našem souboji, zahnal protivníka a klidně mohl odejít. Cesta se zhoršuje, auto v hlubším písku plave. Těsně před kempem projíždíme křižovatku, kde je na ukazateli napsáno, že 12 km vlevo je Hippo Pool. Na mapě je ale značen hroší bazén blíž, asi dva kilometry směrem k řece Kwai. Už je dost pozdě večer, za chvíli se bude stmívat, tak se rozhodujeme, že na hrochy se pojedeme podívat až ráno hned po úsvitu.
Naše kempové místo je obsazené, tak si nacházíme jiné místo, kde rozděláváme oheň a začínáme grilovat. Dalekohledy se díváme na černé nebe s Mléčnou drahou. Z hrošího bazénku k nám doléhá mohutný hroší křik – to nikdo z nás nečekal. V noci se z buše ozývá sloní troubení. Ráno ze stop z okolí auta odhalujeme, že kolem nás procházelo hodně druhů zvířat.
Dnes nemusíme moc pospíchat, protože cesta do Národního parku Chobé, do kempu Linyanti nebo Savuti není moc dlouhá, jen asi 130 kilometrů. Sice pojedeme náročným terénem, ale podle průvodce jde o přímou cestu, na které projedeme jen pár křižovatek.
Ve čtvrtek 14.5. odjíždíme z kempu Kwai hledat jezírko, ze kterého jsme večer slyšeli hroší křik. Jedna mapa nás směřuje na pravý břeh řeky, druhá na most přes řeku a na levý břeh. Vpravo přijíždíme k bažinám, dál to asi nepůjde, na levé straně nevede žádná cesta dolů k řece. Jezírko nenalézáme a tak uháníme přes vesničku Kwai směrem k letišti. Cesta je opět písčitá, místy dost hluboká, musíme jet dost svižně, abychom někde nezapadli. Po 9 kilometrech jsme měli minout letiště, ale přijíždíme k němu až po 15 kilometrech – asi je to tím, že kola v písku hodně hrabou a tím „natočí“ víc kilometrů, než jsme skutečně najeli.
Přijíždíme ke křižovatce, o které není v průvodcích zmínka, a tak hledáme stopy aut, která projela před námi. Není jich moc vidět, ale jedna z odboček je očividně více používaná. Podobných rozcestí projíždíme několik, než se dostáváme na rozlehlou planinu se stády pakoní a antilop. Tady máme přijet k důležité křižovatce, na které musíme odbočit doprava. GPS souřadnice ale neodpovídají, tak se vydáváme po nejvíce vyjeté cestě. Ta končí ve vodě. Obracíme auto a jedeme zpět na křižovatku a vydáváme se druhým směrem – za chvíli cesta znovu končí v jezírku. Jedeme zpět na planinu a podle GPS zkoušíme najít „tu pravou křižovatku“. Souřadnice neodpovídají skutečnosti, podle mapy jsme již měli přejet korytem řeky Kwai. Zkoušíme další cesty, ale vždy končíme u vody. Rozhodujeme se, že se vrátíme na cestu, kterou jsme zvolili jako první a přes vodu přebrodíme. Petr zastavuje před velkou kaluží a s Petrou se vydávají zkoumat hloubku vody a hledají tvrdé dno, po kterém pojedeme. Vrací se zpět, nohavice jsou mokré ke kolenům. Do vody vjet musíme, jiná cesta není a nebudeme se vracet. Zavíráme všechna okna, Petr zapíná náhon na 4x4, uzavírá diferenciál, řadí redukovanou jedničku a na plný plyn vjíždí do vody. Motor řve ve vysokých otáčkách, všude stříká bahno a voda a auto se šine dopředu. Kaluží úspěšně projíždíme, ale za první zatáčkou je cesta zase zatopená. Tentokrát jsou koleje ještě hlubší a delší – asi sto metrů. Nezpomalujeme a volíme přímý směr. Auto se prudce kymácí ze strany na stranu, ale za chvíli šťastně zastavujeme za brodem. Teď už není cesty zpět. Všichni si s úlevou oddychujeme a až po chvilce si všímáme, že vpravo vedle nás ve vodě stojí mohutný sloní samec. Rychle fotíme a pak tiše odjíždíme dál. U dalšího brodu vidíme nějaké stopy aut, které říkají, že tudy někdo úspěšně projel. Cestou potkáváme další slony, pakoně, antilopy, v okolních jezerech vidíme hrochy a krokodýly. Cesta se dál zhoršuje, projíždíme hlubokými písky, nesmíme zpomalit, jinak bychom zapadli. Úzkou cestou doslova letíme asi šedesátikilometrovou rychlostí, často najíždíme na tvrdou cestu podobnou valše, na každém hrbolu se prudce zhoupneme, v autě hlavami bijeme do stropu. Zkoušíme zpomalit a valchu pomalu přejíždět, ale to je ještě horší a poznáváme, co znamená „lítá jako nudle v bandě“. Lepší je nerovnosti přelétávat a trefovat jen každou čtvrtou, pátou.
Podle GPS se vzdalujeme od všech cest vyznačených na mapách. Asi po 6 hodinách jízdy vidíme nákladní automobil s několika černochy, kteří čerpají vodu z jezírka do cisterny. Oddychneme si, když se ověřujeme, že jedeme správně k bráně do parku Chobé. Uháníme dál, za jednou zatáčkou se proti nám vyřítí dva automobily, které také vysokou rychlostí „přelétávají“ valchu. Petr i druhý řidič reagují pohotově, strhávají volant doprava a auta se těsně míjejí. Druhý řidič byl asi také z Evropy nebo z Ameriky, kde se řídí vpravo. Naštěstí. Uhnout jsme správně měli oba dva doleva.
Na bráně do Národního parku Chobé se opět registrujeme a pak dál uháníme na sever. Hned za branou se cesta větví, oba směry vedou k Savuti. Levá vede zarostlou krajinou a je bezpečnější, pravá vede otevřenější krajinou, je hezčí na koukání, ale pravděpodobně bude částečně zatopená, jak říká strážník na bráně. Po několika kilometrech přijíždíme na štěrkovou cestu přes otevřenou krajinu. V dálce vidíme kolébat se žirafy, potkáváme antilopy různých velikostí a také pštrosa. Pomalu se blížíme ke kempu Savuti a protože je poměrně pozdě, žádáme na bráně u kempu, jestli bychom nemohli kempovat u nich, protože na dalších asi 40 kilometrů pouští se už necítíme. Dávají nám k dispozici rezervní kempovací stání, protože ostatní jsou plně obsazena.
Kemp se rozprostírá na hlubokém písku, ve kterém prakticky není možné jezdit na vozíku. Berle i nohy se propadají a cesta k toaletě měřící jen několik desítek metrů trvá několik minut. Toalety a umývárny včetně prádelny jsou celé obehnány vysokou cihlovou zdí – sloni sem často chodili a vytrhávali vodovodní trubky, aby se dostali k vodě. Ve zdi jsou jen dva padesát centimetrů široké průchody chráněné mříží s velmi silnou pružinou. Vládní agentura původně uvažovala o oplocení celého kempu, ale nakonec kvůli nákladnosti projektu od úmyslu ustoupili. Zvířata tak volně procházejí kempem. Vzhledem k tomu, kolik je tu slonů a že Savuti je známo nejvyšším výskytem lvů v Botswaně…
Kemp je jednou ze tří možností, kde se dá na cestě z Maunu do Kasane nebo do Linyanti nocovat. U kempu jsou ještě dvě velmi luxusní lodže, které jsou přístupné také pouze cestou hlubokým pískem. Z lodží jsou údajně vyhlídky na napajedla, ale cizím návštěvníkům je vstup do lodží přísně zakázán.
Po setmění jdeme spát a slyšíme, jak od vedlejšího auta lidé odhánějí hyeny. V noci za úplného ticha slyším řvát lvy. Pak nás zbudí zvuk lámajících se větviček v korunách stromů. Dál není slyšet nic až po několika minutách se vedle našeho auta ozve hluboké sloní zavrčení. Snažíme se ani nedýchat.
V pátek ráno odjíždíme na severovýchod k řece Chobé k hranici s Namibií. Zpočátku je cesta písčitá, s hluboko vyjetými kolejemi, na některých místech projíždíme s nejvyšší opatrností vyschlými kalužemi, jinde se vyhýbáme zatopeným cestám, až se dostáváme k vysokým dunám, přes které se musíme opatrně přehoupávat. Jak se blížíme k hranicím, projíždíme první vesničky, do kterých vede i elektřina. V každé je nějaká prodejna potravin, stavíme u každé, potřebujeme si koupit chleba. Nikde ho nemají, prodávají jen chlazené nealkoholické nápoje, pivo a další alkohol. Silnice se rozšiřuje, napřimuje a dá se jet o dost rychleji. Ale musíme dávat pozor na nečekané nerovnosti, které nás v autě zase vyhazují až ke stropu. Projíždíme kolem mohutných baobabů a vlevo se začíná objevovat záplavová oblast plná vody z řeky Chobé.
Do parku Chobé Riverfront vjíždíme hustým porostem po hlubokém červeném písku a hned po stovkách metrů stavíme před mnohohlavým stádem slonů. Do kempu Ihaha je to ještě asi 30 kilometrů, které pozorováním zvířat zdoláváme asi hodinu. V kempu máme přidělené místo hned u řeky, vedle cestičky, kterou chodí pít zvířata. Místní obsluha radí, abychom se od auta moc nevzdalovali. Nedaleko od auta se pasou prasata bradavičnatá a antilopy, ze stromu nás sledují paviáni. Z vedlejšího keře chodí k řece asi metrový varan. V noci z řeky svítí krokodýlí oči, k ránu nás přijde navštívit několik buvolů, kteří se po napití uvelebí u našeho auta a přežvykují.
Chobé Riverfront tvoří severní hranici pouště Kalahari, a tak veškeré cesty vedou pískem, který je na hlavních tazích tvrdý, uježděný. Jen u obou vstupních bran do parku je písek hluboký a sjízdný jen s náhonem na 4x4. V sobotu odjíždíme z kempu Ihaha do hraničního města Kasane a cestou se snažíme nakouknout na všechny vyhlídkové trasy parku, ale některé z nich jsou zatopeny vyšší hladinou řeky, a tak se občas musíme obracet a vracet.
V Kasane se ubytováváme v kempu Safari Lodge, kde měníme původně rezervovaný bungalov s absolutně nevyhovujícím vybavením pro hendikepované (malá toaleta a sprcha, vysoké schody k bungalovu) za kempovací místo. Každé má individuální hygienické zázemí s toaletou, umyvadlem a dvěma sprchami. Přístupné je dřevěnými „lítačkami“ s jedním schůdkem, do sprchy je nízký schod.
Ráno se loučíme s Botswanou a odjíždíme do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům.