V neděli 17.5. přejíždíme nedaleko Kasane hranici se Zimbabwe. Kontrolní stanice je přístupná po 3 schodech, odbavení trvá velmi dlouho, vyplňujeme řadu formulářů, platíme viza a další poplatky spojené se vstupem do země. Hned za přechodem se u cesty pase stádo slonů. Do města Victoria Falls jedeme po kvalitní asfaltové silnici, 60 kilometrů zdoláváme za necelou hodinu.
Zastavujeme na hlídaném parkovišti u vstupu k vodopádům. Na parkovišti jsou prodejci suvenýrů, kteří hned běží k našemu autu a snaží se nás odvést ke svému obchůdku, u vchodu stojí skupinka krojovaných tanečníků a zpěváků, kteří nás vítají lahodným zpěvem a nabízejí nám CD s jejich muzikou, a hlídkující policista.
Vykládáme vozíček a směřujeme ke vchodu, který je přes silnici, na chodník se dostáváme po dobrém nájezdu, z chodníku musíme zdolat krátkou rovinu nakloněnou tak, že je sjízdná jen s cizí pomocí. Za pokladnou se můžeme po mírných nájezdech vydat na okruh kolem vodopádů. Cesta je tvořena z drobných kamínků zalitých v drsném asfaltu, a je sjízdná skoro celá. Téměř na samém konci je vyhlídka na vodu odtékající kaňonem oddělena třemi schody.
Jen začátek trasy a levá část u Livingstonovy sochy s výhledem na přitékající řeku vede suchem, zbytek trasy jsme tu méně, tu více, tu velmi vydatně zkrápěni vodní tříští, která vzniká prudkým dopadem mohutného proudu vody na dno kaňonu. Za chvíli jsme úplně promočeni, suché zůstává jen oblečení, na kterém si na vozíku sedím.
Na některých místech vede cesta k úplnému okraji protějšího břehu vodopádu, a tak můžeme z blízka sledovat vodu padající z výšky téměř sta metrů. Vířící mlžný opar vytváří duhu, někde i dvojitou.
Vodu přivádí řeka Zambezi z vnitrozemí Zambie, cestou do ní přitékají řeky Linyanti a Chobé.
V oploceném areálu vodopádů jsou dvě toalety – první je na levé straně hned na začátku stezky, ale musí se vystoupat asi po pěti schodech. Druhá toaleta, přístupná bez jediného schodu, je vpravo bezprostředně za vstupní budovou. Pro elektrické vozíky není přístupná kvůli nedostatečné šířce vstupu k toaletám.
V podvečer přijíždíme do hotelu Savanna Lodge, který má příjemnou atmosféru, bydlí se v přízemních domcích s několika pokoji, toalety a sprchy jsou společné, jedny přístupné po nerovných schodech, druhé přímo z okolního terénu, ale vstupní dveře jsou široké jen 60 cm. Společné prostory s restaurací, recepcí a zahradou s bazénem jsou bohužel přístupné jen po třech velmi vysokých schodech.
V pondělí 18.5. chceme vstávat později, řidič od společnosti Shearwater Adventures pro nás přijede až v 8.45. Ale za svítání nás probudí ostré kýchnutí a pak hluk na střeše pokoje. To kýchnutí byl pravděpodobně vřískot opice, která si krátila cestu přes naše střechy. Řidič přijíždí přesně a odváží nás na heliport. Přijíždíme včas, „abychom si ještě stačili nakoupit“. Dostáváme školení, jak se za letu chovat, následuje vážení a rozhodování, jak nás v helikoptéře usadí, abychom správně rozložili váhu. Z hangáru vyvážejí stroj, tlačí ho kolem pasoucích se prasat na betonovou plochu, pilot startuje a další členové obsluhy nás odvádějí ke dveřím. Nasedáme, Klárka vlevo vedle pilota, Petra vpravo vzadu, já uprostřed a Petr vlevo vzadu. Odebírají nám berle (snad se s nimi ještě setkáme). Rotor se roztáčí, lehce se zvedáme a míříme k Viktoriiným vodopádům. Kroužíme nad vodopády a nad odtokovým kaňonem, točíme dvakrát doleva, dvakrát doprava, aby mohly fotit obě strany. Let trvá přesně 12 minut, jak bylo avizováno. Na zemi nám vracejí berle a odvádějí nás k recepci, abychom zhlédli videozáznam našeho nastupování, odletu a vystupování. Kvalita snímku je velmi mizerná, a tak o něj nemáme zájem. Řidič nás odváží zpět do hotelu.
Nasedáme do našeho auta a vydáváme se hledat ojedinělý baobab zvaný The Big Tree, který má údajně obvod kmene 20 m. Pohledem na velikána jsme malinko zklamaní, protože je obehnán drátěným plotem, přiblížit se až k němu je zakázáno a ve skutečnosti jde o několik srostlých kmenů. Menší samostatně rostoucí baobaby s jediným mohutným kmenem, jakých jsme na cestě ze Savuti do Ihaha viděli víc, vypadaly mnohem monumentálněji. Jakmile zastavíme, hned se z keřů vynořují domorodci s dřevěnými výrobky v rukou. Odmítáme je, ale jsou velmi vytrvalí, tak nezbývá než jim ujet.
Cestou potkáváme malé školáčky v khaki košilích a kraťasech (asi se učí od 10 hodin, po 16. hodině je pak vidíme jít ze školy), starší školáci chodí v bílých košilích. Zajíždíme na parkoviště u vchodu k vodopádům koupit si CD s muzikou, což jsme včera nestihli. Tanečníci a zpěváci tam nejsou, možná své umění provozují o víkendu a v pondělí šli někam do práce. CD s muzikou nemáme, zkusíme si místní hudbu opatřit někde jinde.
Odjíždíme do centra městečka, chceme navštívit tradiční řemeslnou vesničku. Ta je ale přístupná jen za poplatek 20 USD na osobu, a tak raději hned zajíždíme k tržnici, kde jsou na zemi rozloženy tisíce kusů dřevěných výrobků. Na každého přicházejícího turistu se vrhá skupinka prodávajících mužů a odvádí ho k tomu svému stánku. Těžko se jim odolává, nesetřeseme je, ani když nereagujeme na jejich výzvy a klidně si postupně prohlížíme stánek za stánkem. Čekám u vchodu usazen na betonovém schodu. Střídají se u mě různí prodávající – „Give me business, please“. „Only one dollar, please.“ Zatímco muži prodávají dřevěná zvířátka miniaturních i obřích rozměrů, misky, tácky, hřebeny a masky a kdovíco ještě na volném prostranství, budova tržnice patří ženám s košíky a textilem.
S nakoupenými dárky se vracíme do hotelu, odpoledne Petra s Petrem odjíždějí na Walk With Lions - návštěvu rezervace, kde mají možnost projít se (asi hodinu) s mladými lvy (podobných okamžiků můžete v Africe zažít mnohem více, přečtěte si i další tipy na zážitky v jižní Africe).
Petra s Petrem se vracejí v půl páté a hned odjíždíme k hranicím. Na zimbabwské straně už nic neplatíme, na botswanské vyplňujeme nutné imigrační formuláře a musíme projít a projet dezinfekcí. U hraniční čáry potkáváme u silnice se pasoucí slony, kteří nedbají na státní hranici. V Kasane se chceme ubytovat v Chobe Safari Lodge, odkud se pořádají vyjížďky na lodích za hrochy. Platíme za místo v přilehlém kempu, roztahujeme stany, grilujeme a sledujeme okolí. Od řeky se ozývají hroši. Strážci se svítilnami chodí každou půlhodinu k řece kontrolovat, jestli nepřicházejí nějaká zvířata. Jsme asi 50 metrů od řeky, resp. od záplavové oblasti. Cestou na toalety (přístup zvenku dobrý, toalety přístupné tradičně po botswansku, tj. dveře jsou dost široké, ale s vozíkem už si je nezavřete, sprchy zakryté jen závěsem jsou též široké, ale bohužel přístupné jen přes vysokou hranu) si čteme cedule s různými varováními – např. „very large crocodiles“.
Brzy ráno odjíždíme hledat nějaký výlet na řeku, ale všechna místa jsou obsazena a další lodě vyjíždějí až pozdě odpoledne. Tak dlouho čekat nemůžeme, smiřujeme se s tím, že hrochy z bezprostřední blízkosti asi neuvidíme. Rychle ještě nakupujeme zásoby a po asfaltce ujíždíme k hraničnímu přechodu Ngoma, po pasovém odbavení a vyplnění nezbytných imigračních formulářů vjíždíme do Caprivi Stripu. Dnes chceme dojet co nejdále, alespoň do Kongoly.
Caprivi Strip je divný, úzký pruh Namibie, který vypadá jako by k ní byl připojen nedopatřením, ale ve skutečnosti mělo toto území zajistit německým kolonizátorům důležité spojení s řekou Zambezi. Pruh země leží za východě mezi dvěma hraničními řekami Chobé a Zambezi. Na západ se někde rozšíří, někde zúží, ale není širší než několik desítek kilometrů. Přestože jsou blízko řeky, krajina je suchá, málo zarostlá, kterou vede široká a přímá asfaltová silnice. Jezdí se po ní velmi rychle a nikde se nestaví. Po obou stranách se občas objeví malé domorodé vesničky o několika staveních. Ty jsou postaveny z propletené dřevěné konstrukce vyplněné hlínou. Domky jsou velmi malé, některé nemají větší průměr než 2 metry. U domků je ohrada pro zvířata, o stáda koz nebo krav se starají dospělí nebo i děti. Je to velmi chudý kraj, lidé tu žijí stejně jako před dávnými stoletími. V některých místech Caprivi Stripu vidíme uprostřed vesniček zděné suché toalety. Ty se tu staví v rámci projektu Evropské unie. Jsou stavěny především kvůli ochraně místních žen, které byly dříve nuceny chodit na potřebu do buše, a tam byly napadány nejen divokou zvěří, ale také násilnickými muži.
Ještě počátkem 21. století nebyla oblast Caprivi Stripu příliš bezpečná, zasahoval sem konflikt angolské vlády a organizace UNITA. Auta a autobusy se musely řadit do kolon, které doprovázela vojenská auta. Dnes je situace bezpečnější, přesto není radno zastavovat mimo oficiálně doporučená místa k ubytování poblíž několika málo měst nebo v Národním parku Linyanti nebo až u Popa Falls. Dnes už je naštěstí silnice zvaná Golden Highway vyasfaltovaná, takže se po ní dá jet velmi rychle, ale vzdálenosti jsou značné, a tak je třeba cestu důkladně naplánovat. Cestu zpomalují časté veterinární kontroly, kdy všichni musíme vystoupit z auta a očistit si boty a berle v dezinfekčním roztoku odpudivé barvy a vůně. Také volně přecházející stáda krav či sloni zdržují, doporučená rychlost je jen 80 km/h, ačkoliv se dá jet i maximálně povolenou rychlostí 120 km/h.
i
Směrem na západ projíždíme jen dvě menší města, Katima Mulilo a Kongola, kde se dá natankovat a dokoupit potraviny. Jsou zde i banky. Protože ještě máme čas, rozhodujeme se, že dojedeme až k Popa Falls, do míst, kde se řeka Kavango začíná rozlévat do pouště Kalahari a vytváří botswanskou deltu Okavanga. Musíme dojet až k Popa Falls, protože dlouhé desítky kilometrů jiné ubytování není. Vybíráme si kemp N//goabaca Campsite spravovaný nadací Namibia Community Based Tourism Assistance Trust (NACOBTA), která podporuje místní sanskou komunitu. Hledáme sjezd z hlavní silnice, značení je špatné, pátráme po nějakých světlech. Omylem zabloudíme k bráně, kde nás navedou na cestu vedoucí kolem věznice. Kemp má místa v bezprostřední blízkosti vodopádů, a tak večeříme za zvukové kulisy vody proudící v peřejích. Každé kempovací místo má svoje příslušenství, kuchyňku, toaletu, umývárnu a sprchu. Vše je vystavěno ze dřeva a přístupné jedním schodem.
Večer přijímáme bolestné rozhodnutí – původně jsme zamýšleli odbočit znovu do Botswany a zajet k Tsodilo Hills podívat se na skalní malby starých Sanů. Víme, že posledních zhruba 30-40 kilometrů se jede hlubokým pískem, ve kterém není nesnadné zapadnout. Po zkušenostech z písčitých cest v Moremi a Chobé se rozhlížíme po nějakém dalším autě, které by cestu s námi absolvovalo, ale je mimo sezonu a nikoho neseženeme. Tak riziko zapadnutí nepodstoupíme, do Tsodilo Hills nepojedeme a na skalní malby se pojedeme podívat do Twyfelfontainu.
Tak dnešním úkolem bude dojet co nejdále na jihozápad směrem k Národnímu parku Etosha. V Rundu kupujeme potraviny a vodu a rozhodujeme, že naftu nakoupíme až zítra ráno v Grootfontainu. Přenocujeme těsně před městem na soukromé farmě. Ke kempu dojíždíme až za tmy, odbočku míjíme a když se chceme otočit, motor auta zhasne, protože v nádrži došla nafta. Z kanystru doléváme do nádrže 20 litrů a dojíždíme do kempu, kde nás německý majitel zve na steaky do své malé restaurace. Po večeři ještě sledujeme hvězdnou oblohu a pak jdeme spát. V noci je velká zima, protože se pohybujeme ve vysoké nadmořské výšce, která zhruba odpovídá naší Sněžce.
Večer jsme se majiteli zmínili, že jsme ještě neviděli gepardy a ve volné přírodě ani lvy. Majitel nám radí zajet jen několik kilometrů zpět na sever směrem na Rundu, kde po levé straně leží soukromá farma. Tam prý jsou v ohraničených výbězích lvi a gepardi. Ráno tam vyrážíme, za vstupní branou je pěkný dům s krásně udržovaným trávníkem. Z domu vychází starší černoška a po zaplacení asi 20 NAD nás vede k plotu, za kterým poměrně daleko leží starý lev. Volá na něj jménem Mofasa, ale jemu je to úplně jedno, vůbec nereaguje. Žena nás provádí k jinému výběhu, kde mají být gepardi, ale ti jsou k vidění jen velmi brzy ráno, teď už prý leží někde daleko v trávě, a my je tedy zase neuvidíme. Prohlížíme si alespoň dvě klece s karakaly, jeden z nich leží na větvi pod stropem a vrčí na nás, druhý je zalezlý v budce a nechce se mu ven na sluníčko. Průvodkyně bere do ruky klacek a začíná do karakala píchat, aby předvedl nějakou akci, když už si turisté za prohlídku zaplatili. Karakal na ni zlostně zasyčí a Petr na průvodkyni zařve „Don‘t do it!“. Všechna zvířata jsou podrážděná, včetně pštrosa za plotem. Zdá se, že s nimi takto zacházejí běžně. Říkáme si, že by nebylo od věci oznámit nějaké vládní agentuře týrání zvířat na této farmě.
Odjíždíme do Grootfontainu nakoupit potraviny na další čtyři dny a dotankovat nádrž až po okraj. S nákupy není problém, a tak rychle uháníme směrem na Tsumeb. Po několika kilometrech sjíždíme z asfaltové cesty a míříme k meteoritu, který je údajně největším nalezeným meteoritem na Zemi. Jmenuje se Hoba meteorit. Samotný meteorit je obehnán plotem a vstup je možný jen přes bránu kolem pokladny, protože dříve se lidé pokoušeli odnést si kus obra na památku (na povrchu „kamene“, který je tvořen z 96% čistým železem a váží 50 tun, je opravdu spousta zářezů a ploch vzniklých pilováním). Za obchůdkem se suvenýry je úzká kamenitá cestička mezi keři, jde se po ní dost špatně. Vozík jsme ani nezkoušeli, asi by to nezvládl. K meteoritu, který je v horní části odkrytý z písku a je dokola obestavěn řadami laviček, se sestupuje po prudkých, ale širokých schodech. Kolem je několik kempovacích stání i s grily, asi je možné se tu ubytovat, ale v žádném průvodci jsme se o této možnosti nedočetli.
Vracíme se zpátky na asfaltovou silnici a přes město Tsumeb uháníme na sever ke vstupní bráně do Národního parku Etosha. Již několik kilometrů před odbočkou k parku vidíme plot, který pravděpodobně obepíná celý park.
Protože nemáme rezervaci ubytování v Etoshe, přijíždíme ke vstupní bráně s nejistotou, ale úřednice nás uklidňuje, že v Halali jsou volná místa. V Etoshe jsou vlastně pouze tři místa, kde se dá ubytovat uvnitř parku – Namutoni, Halali a Okaukuejo. Jinde spát nelze, jen mimo park, kde jsou u silnice směrovky k různým lodžím a kempům. Údajně je lepší ubytovat se uvnitř, protože pokud budeme v parku déle než jeden den, tak budeme platit vstupní poplatek jen jednou (ale nakonec tomu tak nebylo, poplatek chtěli za každý den). Po 20 kilometrech míjíme Namutoni a pokračujeme dalších 70 km do Halali. Jedeme po tvrdé, písčité cestě, za auty se práší, ale provoz je mírný. Povolená rychlost je 60 km/h, ale jedeme pomaleji, protože postupně míjíme stáda žiraf, zeber, pakoňů a antilop skákavých. Z podzemních nor vylézají veverky kapské, stavějí se na zadní a zvědavě zírají na auta. Na levé krajnici stojí vyhlídkový nákladní vůz, na jehož korbě cestující sledují něco v trávě. Z výšky vidí něco, co my ze silnice ne. Pomalu a potichu zastavujeme před náklaďákem a vlevo nedaleko od nás vidíme v trávě skupinu lvů. Odcházejí od silnice, ale jedna lvice a jeden mladý lev se zastavují, obracejí k nám hlavu a kontrolují svoji bezpečnost. Tak máme dost času na focení a na pozorování. Sami bychom je asi přehlédli, protože barva jejich srsti zaniká ve stejnobarevné vysoké trávě. Začali jsme jí říkat lví tráva. Cestou do Halali ještě jednou stavíme na delší dobu, protože na cestě stojí vysoký slon. Na druhé straně stojí další vyhlídkový náklaďák a všichni čekáme, až se slon nažere a uvolní cestu.
Do kempu Halali přijíždíme v pozdním odpoledni ještě včas, abychom se zašli podívat k napajedlu. Napajedlo je uměle vybudováno i s lavičkami na vyhlídce. Cesta k němu je písčitá, s větším vypětím sil a s asistentem se zdá být sjízdná i na vozíku, ale asi po půl kilometru rovná cesta končí a mění se v hrbolatou, plnou menších kamenů, a ta už je nesjízdná. Zůstávám na vozíku a čekám na zbylé tři, až se vrátí. U napajedla nebyla žádná zvířata, zkusíme se sem vrátit v noci. Ale dnes ani v noci moc zvířat nepřichází, jeden karakal se rychle napije a zmizí, pak přiletí sova a na pár hodin ovládá jeviště.
Kemp Halali je rozsáhlá plocha chráněná před zvířaty plotem, uvnitř jsou desítky kempovacích míst, u nichž je kvalitní a přístupné hygienické zázemí, kuchyňky a velká grilovací ohniště. Gril je také na každém kempovacím místě, kromě toho betonový stůl se stoličkami a sloupek s osvětlením a elektrickou zásuvkou. Kdo nechce kempovat, může se ubytovat v hotelu hned u brány a třeba i využít místní bazén a restauraci. U recepce je obchod se suvenýry (je tu možné koupit i pytel s dřevem na táborák) a je tu i bezbariérová toaleta.
Protože v dalším kempu Okaukuejo jsou všechna místa obsazena, zůstaneme v Halali dvě noci a první den projedeme cesty na sever a východ od Halali, druhý den pak jih a západ.
Ve čtvrtek 21.5. odjíždíme na vyhlídky ke slanému jezeru a občas narazíme na zebry a antilopy, někdy i pakoně a žirafy. Objevujeme ptáky, které identifikujeme podle brožurky s mapou a seznamem zdejších zvířat, kterou lze koupit v prodejnách suvenýrů v kempech. Nejkrásnější z nich jsou asi důstojně si vykračující hadilovi písaři.
Vidíme lesknoucí se hladinu vodní plochy, ale žádná zvířata kolem nich. Etosha je solná pánev, do které ze severu několik řek přivádí vodu, ale ta kvůli slanému podloží není pitná. Na obzoru jsou vidět dlouhé řady migrujících zvířat, vypadají jako karavany v poušti.
Odpoledne přijíždíme do kempu Namutoni, kde je možné se občerstvit, koupit suvenýry a odskočit si na toalety.
Národní park Etosha se rozprostírá na téměř 60 tisících kilometrech čtverečních, podstatnou část východní poloviny tvoří solná jezera. Cesty vedou po východním břehu a jižním břehu jezer, na západní straně vodních ploch je kemp Okaukuejo, od kterého se dá vyjet několik desítek kilometrů na sever a pak už jen na jih k výstupní bráně. Celá západní polovina parku je uzavřená a přístupná jen na speciální povolení s rangery nebo tour operátory.
Téměř celou přístupnou část tvoří rozsáhlé rovné savany. Krajina je porostlá travou nebo keři a občas se objeví i několik stromů. Země je vyprahlá a voda se drží jen v několika přírodních napajedlech, která však brzy také vyschnou, a tak než přijdou deště, voda pro zvířata nakonec zůstane asi jen v uměle vybudovaných napajedlech.
Na jih od hlavní cesty jsou dvě trasy zabíhající hlouběji do vyšších porostů. Jedna se jmenuje Eland drive a druhá Rhino drive. Na první z nich sice nevidíme žádného elanda čili antilopu losí, jak by se podle názvu stezky dalo očekávat, ale potkáváme hyenu a doufáme, že na druhé z cest spatříme i vytouženého nosorožce. Rhino drive je rozdělena na kratší 14 kilometrovou a delší 30 kilometrovou část. Dnes do setmění stihneme jen kratší úsek, ale v hustém porostu se nám nepodaří uvidět nikoho kromě žiraf. Jen velké bobky ukazují, že tudy chodí dost slonů.
V pátek vstáváme velmi brzy a za svítání už čekáme u brány kempu, abychom mohli vidět zvířata při ranním pochodu za vodou. Na Rhino drive nepotkáváme téměř nikoho, za jednou zatáčkou na silnici stojí žirafa, která jen pomalu uvolňuje průjezd. Po ujetí 28 kilometrů přijímáme návrh, že se cesta musí přejmenovat, protože na 42 kilometrech Rhino drivu nepotkat ani jednoho nosorožce, to je trestuhodné. Projíždíme zatáčku kolem vysokého porostu a za ní uprostřed cesty zadkem k nám stojí nosorožec. Protože musíme dost intenzivně brzdit, nosorožec zaznamená naši přítomnost, otočí hlavu, prohlédne si nás a v mžiku několika ladnými, rychlými kroky mizí v porostu. Ani nestihneme vytáhnout fotoaparáty, jak jsme byli překvapení a zaujatí prvním setkáním s živým nosorožcem ve volné přírodě. Nosorožec utíkal doleva a protože se tam za chvíli stáčela i silnice, rozhodli jsme se, že si ho zkusíme nadjet. Nakonec běžel jinam, než vedla cesta. Po chvíli se vracíme zpět na místo setkání, co kdyby si to rozmyslel a také se vrátil. Míjíme skupinu slonů pasoucí se vlevo od cesty. Na nosorožce čekáme ještě deset minut, pak se otáčíme a jedeme směrem ke sloní skupině, která čítá asi třicet kusů – velcí dospělí samci, slonice s různě velikými slůňaty, na konci stáda jsou dva mladí samci, kteří se k nám obracejí, začínají troubit, mávat ušima, pak i choboty a celými hlavami a nakonec celí rozevlátí poskakují, aby nám nahnali hrůzu. Protože od nás nejsou vzdáleni ani 100 metrů, ani nezastavujeme na focení a rychle odjíždíme. Po několika minutách vjíždíme do stáda zeber, které stojí na cestě, některé zebry leží na zemi a my se mylně domníváme, že jsou mrtvé. Nebyly, stačilo mírně přidat plyn a zebry se pohnuly. Pruhy desítek zeber vytvářely různé obrazy, tak by se tady dalo pozorovat a fotit celé hodiny. Ale odjíždíme dál k Okaukuejo, krajina postupně mění barvy, i když základem zůstává žlutá „lví“ tráva dole a temně modrá na obloze. Především na antilopy stojící v šedo-modro-zeleném nízkém porostu se nemůžeme vynadívat. V kempu se občerstvujeme a zhodnocujeme bariérovost (OK) a už se vydáváme na sever do vyprahlejších částí. Na konci cesty přijíždíme k napajedlu, u kterého je mnoho druhů zvířat – zebry, pakoně, různé antilopy, žirafy a ptáci a podle rangerů byl v tomto místě včera pozorován lev. Potravy tady má dostatek a může si vybírat ze zástupu zvířat čekajících na vodu.
Je zajímavé pozorovat, jak se zvířata starají o svoji bezpečnost – např. zebry u napajedla jsou rozděleny na dvě skupiny. Zatím co jedna se napájí, zebry z druhé skupiny jsou otočeny hlavami různými směry od napajedla a sledují okolí. Pak se vymění. Nebo spolupráci různých druhů zvířat, jak se vzájemně informují o možném nebezpečí.
Celá Etosha je velmi suchá, a to jí projíždíme v květnu, dva měsíce po skončení období dešťů. K nejbližším dešťům to je až šest měsíců. Jak to tady bude vypadat v září nebo v říjnu? To se pak u zbývajících napajedel scházejí šelmy a jejich oběti, druhy zvířat, která se jinak raději moc nepotkávají.
Z Okaukueja, bývalé vojenské pevnosti s vyhlídkovou věží, vede asi třicetikilometrová silnice na jih k výstupní bráně. Už se smiřujeme, že jsme nosorožce viděli jen jednou, když snad jen 5 km před výjezdem vpravo vedle cesty vidíme nosorožce, jak si mohutným proudem moči značkuje svoje území. Jakmile si nás všimne, schová se za keře a pomalu odchází. Ještě potkáváme zebry, které se procházejí po asfaltce.
Úředník na výstupní bráně nás překvapuje, když po nás žádá doplatit vstupné do parku za všechny tři dny, nikoliv jen za první den. Namítáme, že jsme už z parku nevyjeli, ale úředník byl neoblomný. Buď zaplatíme nebo se musíme vrátit zpět do kempu nebo na vstupní bránu a nechat si dát potvrzení, které nám nedali (a my nevěděli, že si ho máme vyžádat). Už se začíná stmívat a po tmě se v parku nesmíme pohybovat a nevíme, zda bychom potvrzení ještě dnes dostali, tak se smiřujeme s porážkou a smějícímu se (spíše vysmívajícímu se) úředníkovi platíme.
Z Národního parku Etosha jedeme přímo na jih směrem ke městu Outjo. Někde na půl cesty je Toshari Inn Lodge s kempem, kde jsme předběžně ohlášeni. Na recepci o tom nic nevědí, ale protože mají jedno místo volné, můžeme tu zůstat. Příjezd na kempovací stání je úzký a dost krkolomný, a tak v jedné ze zatáček prorážíme zboku levou zadní pneumatiku. Silné syčení nevěstí nic dobrého. Po zaparkování musí Petr vyměnit proražené kolo za rezervu. Jedna rezerva je pod autem, druhá přišroubovaná na zadních, pátých dveřích. Petr vytahuje hever, auto je za chvíli zdvižené, klíčem sundává první matku na zadní rezervě, ale pak zjišťuje, že další dvě matky jsou jiné a v nářadí na ně není vhodný klíč. Hubujeme a představujeme si, co by bylo, kdybychom píchli někde v poušti, kde by nebylo možné spustit spodní rezervu. Zaměstnanci lodže nám vycházejí vstříc a přinášejí vhodný klíč, který nám nechávají. Slibují, že ráno přijdou v sedm hodin a pneumatiku opraví a vrátí nejpozději v devět hodin.
V klidu jdeme spát a ještě před tím se jdeme vysprchovat do „přírodní“ umývárny. Každé stání je vybaveno prostorem obehnaným dřevěnými kůly, ve kterém je schovaná toaleta, umyvadlo a sprcha. Po zaplacení poplatku za stání přijde zaměstnanec, přinese dříví (část nechá u ohniště), kterým zatopí pod brutarem. Z kohoutků a ze sprchy za chvíli teče teplá voda, a protože tu není střecha, sprchování pod hlubokým nebem plným hvězd je velkým zážitkem.
Když ráno čekáme na opravu pneumatiky, sledujeme ještěrku – nebo spíš sleduje nás ještěrka (asi scink) hovící si v dutině stromu hned vedle auta.
S pneumatikou opravenou podivným způsobem (z otvoru do strany vyčuhuje dlouhý špunt!) odjíždíme do města Outjo a pak na severozápad do Damarlandu, kde chceme vyhledat vesničky Himbů.