USA 2013 (1.) - přistání a komplikace s vozíkem

8951. Tolik kilometrů ukazuje obrazovka v letadle KLM pro let z Amsterodamu do Los Angeles. Asi o tisíc kilometrů méně ujedeme autem na cestě po západě USA.

Let probíhá bez komplikací, na letišti v Los Angeles procházíme imigrační kontrolou a setkáváme se i s našimi zavazadly. Letištní asistent nám přiváží Klárčin mechanický vozík, na elektrický čekáme další čtvrthodinu. Na první pohled je znát, že vozík je poškozen. Plastový kryt zadního světla je rozbitý (ale světlo i blinkr fungují), šroub přitahující opěrku zad k vozíku je podivně vykroucený, ale opěrka jde nakonec k vozíku připevnit. S mírnou nervozitou zasouváme do vozíku pojistku, kterou jsme z něj vyjmuli v Praze, aby byl vozík zabezpečen na let podle předpisů. Kontrolky se rozsvěcují, vozík se rozjíždí, ostatní funkce také šlapou. Vozík přežil let jen s malou újmou na zdraví. Žádáme asistenta, aby byl sepsán protokol o poškození vozíku, protože vozík není náš, ale je půjčený. (Na vysvětlenou: můj vozík se před třemi měsíci rozbil, a protože pár dní před poruchou byl uznán zdravotní pojišťovnou jako vhodný k vyřazení, není možné ho již opravit - leda na vlastní náklady, ale šlo by o výměnu celé elektroniky, a to by bylo velmi nákladné. Celý proces podání žádosti a její schválení trvá mnoho měsíců, tak jsem si musel za úplatu půjčit jiný včetně nabíječky, která umí pracovat s napětím 110-230 V).
Úředník u reklamační přepážky je pečlivý a vyžaduje si vysvětlení, proč jsme vozík před letem neobalili do nějaké ochranné folie. Vysvětlujeme mu, že to nejde, protože aerolinky by si přes folii nemohly udělat svoje bezpečnostní opatření s eliminací elektrického zkratu. Vysvětlení přijímá a vystavuje protokol o škodě. Jsme v USA.

Před halou na nás čeká kamarád Fero, nakládáme zavazadla a vozíky a odjíždíme do půjčovny aut. Po minulé dobré zkušenosti jsme auto objednali opět u firmy Hertz.
Auto jsme rezervovali šest měsíců předem a informovali se, do kterých vozů lze namontovat ruční ovládání (stačí pouze brzda na pravou ruku). Ruční ovládání tentokrát montují pouze do vozů typu Ford Explorer, který je však pro nás nepoužitelný. Jednak je moc vysoký a nenastoupili bychom do něj, jednak je moc dlouhý a těžký a tím má neúnosnou spotřebu a jednak by byl asi o tisíc dolarů dražší. Objednali jsme si tedy 5,10 m dlouhý vůz Dodge Grand Caravan bez ručního ovládání.
Úředník Hertze za přepážkou je velmi ochotný a když se zajímá, jestli chceme ještě něco dalšího, ptá se Fero, jestli by nám do vozu mohli namontovat ruční ovládání jako před třemi lety. Úředník si volá na pomoc mladšího kolegu a chvíli telefonují. Ano, můžeme vám ho namontovat, ale až v neděli, dnes už tu mechanik není. Zítra vám zavoláme, kdy si auto můžete vyzvednout. Zatím vám půjčíme jiné auto. Zítra na shledanou.

Večer volají, že auto bude připravené až v pondělí v 11 hodin. Souhlasíme, v neděli jedeme koupit koberec do zavazadlového prostoru, abychom vozíkem nepoškodili složená sedadla, prověřujeme nájezdové rampy, nakupujeme potraviny a připravujeme vše k odjezdu. Večer ještě dáváme nabít vozík, aby byl připraven na večerní projížďku po San Francisku. Fero se ptá, jestli je v pořádku, že nabíječka žlutě bliká. Samozřejmě to není v pořádku, ale kde teď v neděli večer hledat radu? Uvidíme v pondělí, jestli se vozík nabije. Nenabil.

V pondělí v 10 hodin ráno odjíždíme do půjčovny pro upravené auto. Úředník chvíli hledá v systému a pak oznamuje, že pro nás vůz nemají, že do této skupiny aut ruční ovládání nemontují, ale během několika málo hodin nám ho namontují do většího auta. Pokud ovšem uzavřeme novou smlouvu za dnešní cenu (lednový kupón na slevu 40% nám neuznají). Chvíli hartusíme, že jsme si mohli ušetřit půl dne a něco přes 50 km, ale neváháme a rozhodujeme se pro současné auto a původní plán, že celou cestu odřídí s automatem Klárka. Na tachometru je 11.243 najetých mil, na hodinách 12:30 a my konečně vyrážíme na cestu.