(převzato z blogu Michala Pragera, prager.blog.idnes.cz, publikováno 26.7.2009)

Tak jsem měl loni v září zase jednou radost. Během cesty do zaměstnání mne v metru upoutal plakát Dopravního podniku Praha s kampaní „Chováme se odpovědně“. Zaradoval jsem se, když jsem četl slova o přístupnosti hromadné dopravy, a ještě více mi srdce radostí poskočilo při otevření novin, kde jsem našel vyjádření DPP, že MHD v Praze je skutečně přístupná všem. Byl jsem tak dobře naladěn, že jsem si hned na sobotu naplánoval výlet na Petřín, kde jsem již drahných pár let nebyl.

Doma jsem si rozdělal mapy, abych vybral vhodnou zastávku mého výstupu, jenž bude co nejblíže cílové destinaci. Po krátkém úsudku jsem se rozhodl pro zastávku Koleje Strahov, která mi svou polohou nejvíce vyhovovala, abych nemusel svůj postarší elektrický vozík hnát do strmých petřínských kopců.

Následovalo stanovování cesty. Na webových stránkách DPP jsem s povděkem kvitoval možnost zatrhnutí políčka s výběrem pouze nízkopodlažních spojů. Bydlím v ulici Kpt. Stránského na Černém mostě, zvolil jsem tudíž jako startovní pozici zastávku stejného názvu. Po zadání všech potřebných údajů mi vyšla krásná trasa trvající přijatelných 51 minut. Bylo mi sice trochu divné, že dle rozpisu mám na Florenci na přestup pouhé tři minuty, ale důvěřoval jsem plánovači. Jak hluboký omyl!

Na výlet jsem vyrazil v sobotu v 10 hodin. V 10:04 jsem již nastupoval do nízkopodlažního autobusu 273 směr metro Černý most. Zde jsem o pár minut později nastupoval do vlakové soupravy, kterou jsem opustil v 10:26 na Florenci. Do této chvíle šlo vše podle plánu. Pak nastal zlom. Prvním výtahem jsem vyjel do mezipatra a v 10:27 stál před druhým výtahem. Bohužel byl výtah někde na cestě nahoru. Když přijel dolů, vyšli z něj dva mladí pánové, kteří očividně trpěli sníženou schopností pohybu, jelikož se navzájem podpírali. Motání nohou signalizovalo, že nejsou právě v kondici... Vyjel jsem na světlo světa v 10:31. Bystrým úsudkem jsem zjistil, že tramvaj číslo 8 v 10:29 už zřejmě odjela. Na zastávce jsem si zjistil, kdy mi jede další. 11:29! Hodinu se mi čekat nechtělo, a proto jsem zvolil náhradní plán.

Využil jsem své znalosti hlavního města a rozhodl se pro jízdu na Dejvickou, kde rovněž jezdí autobus 217, který potřebuji k cestě na Koleje Strahov. Sjel jsem dalšími dvěma výtahy do metra a v 10:45 nastoupil do metra směr Muzeum. Při přestupu na linku A mě potěšilo, že jsem se stihl podívat hned na dvě památky, a to sochu svatého Václava a Národní muzeum. V 11:01 jsem usedal do vlaku směr Dejvická. Drobné posmutnění přišlo v 11:10, když jsem stál před cedulí na Dejvické: „Výtah mimo provoz.“ Jsem ale veselé a optimistické povahy a nedal jsem se dalším dílčím neúspěchem zviklat.

Na trase A může vozíčkář, který se vrací nazpět, vystoupit opět až na Muzeu. Rozhodl jsem se raději pro návrat na Florenc, kde jsem vystoupil z metra v 11:46. V 11:59 naštěstí jela kýžená tramvaj číslo 8, jež mne dovezla na Vítězné náměstí. Cítil jsem se už skoro jako vítěz: cíl mé cesty se přibližoval. K zastávce Kafkova jsem dorazil ve 12:20, abych zjistil, že další nízkopodlažní spoj jede až ve 12:48. Rozhodl jsem se už neriskovat a posečkat. Během té půlhodinky jsem zamával jednomu vysokému spoji a užíval si slunečného počasí. Ve 12:48 přispěchal mnou očekávaný autobus.

Mávl jsem a vyšel z něj zachmuřený řidič, který mi začal vysvětlovat, že vysouvací plošina pod podlahou mu nefunguje. S úsměvem mi vlastním jsem opáčil, že jsem na cestě již dvě a půl hodiny a rád bych se dostal do cíle a užil si zbytek dne. Zachmuřil se o něco více a počal s vehemencí vytahovat plošinu. Nepodařilo se mu to, a tak nezbývalo, než abych zamával zbytku cestujících.

Další přístupný spoj měl přijet ve 13:28. Nečekal jsem už na něj a dojel na Petřín pěšky. K rozhledně jsem se dostal ve 13:30, tedy tři a půl hodiny od začátku svého putování. Užil jsem si pěkné hodinky v přírodě na Petříně a raději zavčasu vyrazil k domovu, abych stihl večeři.

Velice znaven, leč šťasten z podařeného výletu jsem večer v posteli přemítal, co mi přineslo odpovědné chování DPP. A spokojeně jsem zavřel oči a představoval si všechna pozoruhodná místa, co jsem toho dne viděl... Je to pravda. Tolik bych jich při pouze jednapadesátiminutovém cestování nespatřil!

V pondělí při cestě do práce jsem se na plakát „Chováme se odpovědně“ znovu zahleděl. Ve tváři se mi rozhostil úsměv, když jsem na něm objevil malý obrázek bariérové lanovky na Petřín.