(převzato z blogu Michala Pragera, prager.blog.idnes.cz, publikováno 23.10.2009)

„Design for all“ znamená v překladu „řešení pro všechny“. V západní Evropě se tímto přístupem zabývá mnoho neziskových organizací. Snaží se, aby nová a stávající technologická řešení byla v maximální možné míře využitelná pro všechny lidi (lidi s různým postižením, seniory apod.). Se skutečností, že je tento princip u nás podceňován, se setkávám dnes a denně v běžném životě.

Pohybuji se pomocí elektrického vozíku, což mi umožňuje žít relativně samostatně. Pro svůj pohyb tedy nutně potřebuji bezbariérové přístupy, jelikož můj vozík je poměrně těžký (120 kg) a není možné s ním překonávat schody. Bohužel se často setkávám s tím, že v různých budovách je deklarován bezbariérový přístup, ale až na místě zjistím, že s mým vozíkem je ovšem nepoužitelný. Přitom elektrické vozíky jsou běžnou kompenzační pomůckou, kterou používá mnoho lidí.

Nejčernější můrou pro nás elektrifikované jsou jistě hojně užívané schodišťové plošiny. Hrůzu v očích, později prezentovanou i verbálně obsluze daného zařízení, vyjevím hned v počátcích tohoto neradostného setkání. Naposledy jsem toto setkání zažil před týdnem u příležitosti jednání na Ministerstvu dopravy. Původně jsem se do budovy snažil dostat, dle instrukcí na webových stránkách ministerstva, bočním vchodem, přes dvůr, pevnou nájezdovou rampou a dále osobním výtahem. U vrátnice mi však bylo vysvětleno, že proběhla modernizace a již je možné jít hlavním vchodem. Pán z vrátnice mi tam prý pošle někoho z ostrahy. Zaradoval jsem se a řekl si, že to bude hezké jít pro změnu hlavním vchodem jako každý jiný návštěvník.

Na obloze se začala honit černá mračna, proto jsem nelenil a rychle dojel před hlavní vchod, kde již opravdu pohotově čekal člen ostrahy. Když jsem však viděl zařízení, které mě mělo dopravit ku vchodu, zatrnulo mi. Svěřil jsem se mladíkovi se svou obavou možného uvíznutí na tomto zařízení. Po několikerém ujištění pracovníka, že zařízení je nové a testované, jsem se rozhodl to zkusit. Ujistil jsem se ještě, že nepřesahuji povolenou nosnost (250 kg – já mám i s vozíkem cca 200 kg). Najel jsem na plošinu, madla se kolem mne zaklapla, plošina se velmi pomalu rozjela a po několika vteřinách začala ohromná průtrž mračen. Cesta ke vstupním dveřím trvala asi 4 minuty, což plně dostačovalo k mému naprostému promočení.

Zákon schválnosti zafungoval dokonale a jakmile jsem nahoře opustil plošinu, ustal i déšť. Šok číslo 2 nastal, když jsem zjistil, že za dveřmi se nachází ještě jedna plošina. Klepající se zimou jsem odevzdaně najel i na tuto technickou vymoženost a k milému překvapení se dostal na místo určení. Po jednání jsem se již těšil, jak budu mít vše úspěšně za sebou. Nu a mé obavy se naplnily. Při sestupování první plošinou se najednou tato začala nebezpečně nahýbat dopředu a já začal přepadávat. Pomáhající mladík začal kupodivu sdílet mé obavy a usnesli jsme se, že návrat vzhůru bude bezpečnější. Cesta zpět však skončila jeden schod pod cílovou stanicí a plošina dojela. Navrhl jsem, zda bych vzniklou mezeru nemohl přejet. Leč problém byl v bezpečnostních madlech, která mě obepínala a nešla zvednout. Po chvíli již kolem mě bylo 5 členů ostrahy a přemítali, kterak mě vyprostí. Telefonát výrobci: „tak ho vyndejte ručně“. Secuiriťáci nakonec plošinu rozebírají, 30 minut hýbou jakousi páčkou a madla částečně manuálně zvedají. Sehnu hlavu, skrčím se, překonám za jištění 5 lidí schod a vítězně opouštím plošinu. Jiný pracovník mě veze výtahem do suterénu, sjíždím po rampě na dvůr a v klidu opouštím ministerstvo. Holt není bezbariérovost jako bezbariérovost.

Tímto děkuji pracovníkům Ministerstva dopravy a pracovníkům Pedagogické fakulty UK, Magistrátu hl. m. Prahy v Kafkově ulici, hlavní pošty v Jindřišské a dalším, kteří obsluhují plošiny institucí, kde jsem se všude zasekl. Nebýt těchto vyprošťovacích pracovníků bych tam byl seděl možná ještě dnes.