Chráněné bydlení po marocku

Změť ve staré chudinské čtvrti v marockém hlavním městě Marakéš protíná vzácná symbióza vůní a pachů, strachu o přežití a rezignovaného přijetí údělu, mumraje a klidného rozjímání. Stejnou, pro nás těžko pochopitelnou harmonii této muslimsko-berberské země a jejího srdce vytváří komunita lidí s hendikepem, která obývá jednu z tisíců polorozpadlých budov – starou školu pocházející ze 14. století. To, že tu žijí vozíčkáři, je poznat jen z toho, že je na dveřích vtipně vyrobené klepadlo. Jen díky tomu jsem zaklepala i já a vstoupila do tohoto „chráněného bydlení“ po marocku.

„Musíte jim ale něco dát, jsou to chudáci,“ upozornil mě před návštěvou muž, který mi vysvětlil původ záhadného klepadla i historii budovy, která se tak tak ještě držela při životě. Nedivila jsem se, turista v Maroku je vlastně jen stroj na peníze. Krást se nesmí, tak aspoň mámit, smlouvat a vnucovat, to Mohamed povoluje. Připravila jsem si nějaké drobné a společně s kamarádkou vstoupila dovnitř. Povzbudil mě k tomu Hassan, právě vyjíždějící na ulici, který však neměl v úmyslu se mnou zaobírat. Má prý důležitý hovor se sousedy. Měl obě nohy amputované, ale hlavně asi chuť na trošku toho životabudiče v podobě zeleného čaje s marockou mátou. Anebo na trochu hašiše?

Temný, zatuchlý a vlhký prostor nás nijak nepřekvapil – byly jsme už po dvou dnech v Marakéši zvyklé. Obrovský nepořádek, který se však snažil být dle možností pořádkem už trošku více. Mezi starým haraburdím, zbytky zvířecích kůží a kdo ví, čím vším, stála ohrádka s ovcí a u ní člověk na vozíku.

Ahmed. Typické jméno, krásné hluboké oči a nezvykle přátelský zájem. Jeho lámaná francouzština byla na podobné úrovni mojí pozapomenuté francouzštiny, takže jsme si rozuměli dobře. Gestikulujíce a vysvětlujíce, co v jejich domově pohledáváme, jsme se vydali na krátkou prohlídku ubikace. Země nebyla dlážděná – ještě že v Maroku prší tak málo. Jediným znakem toho, že dům obývají vozíčkáři, jsou berle opřené v koutě a polorozpadlá rampa spojující atrium a dvůr. Jinak všude schody, patra a bariéry. V domě bydlí šest mužů na vozíku.

Ahmed se na něj dostal, když jel jako mladý na modlitbu do mešity a v té chaotické dopravě v ulicích ho srazilo auto. Je kvadruplegik, sirotek. Nikdo z rodiny, kdo by se o něj mohl postarat, už nežije. Naštěstí se dali ještě s několika lidmi s podobným osudem dohromady a dostali od krále Mohameda VI. tento dům. Danajský dar, pomyslela jsem si. Ovšem tento úsudek hned změnil úsměv a obrovská vděčnost Ahmeda. Neměl by kam jinam jít, uvědomila jsem si.

Zadarmo ho dostali, z vlastních prostředků spravují. Dávky v Maroku neexistují, žijí jen z almužen, jejichž darování je povinnou součástí života praktikujícího muslima.

Stát od Maročanů nic nechce, zato jim ale také nic nedává. Vozík například Ahmed zdědil po nějakém zesnulém kamarádovi. Jiná šance na koupi kompenzační pomůcky není. Bazary, bleší trhy nebo známí. Přesto Maročané svého krále milují a Ahmed o něm mluví s hlubokou úctou.
Jeho vyprávění přerušuje další obyvatel domu, paraplegik. Pohyb po městě řeší neuvěřitelným způsobem. Na mechaničáku se totiž člověk skoro nikam nedostane. A tak si přiváže nohy na motorku a pomocí berlí ji i stabilizuje a ovládá. Nejspolehlivější električák na benzín. Bohužel se mihne tak rychle, že ho ani vyfotit nestíháme.

„Jak tady vypadá toaleta?“ osmělím se. Ahmed nás vede do temné a opět dost zapáchající místnosti. Uprostřed je obyčejný záchod – evropský, bez jakýchkoliv madel či úchytů. Sprcha je řešená pouhou hadicí trčící ze stěny. Do místnosti však nevede ani jeden schod. S pohybem po městě, vařením či s jinými pracemi pomáhají komunitě přátelé. Jeden z nich je také naším průvodcem. „Nedělám to kvůli penězům, chci jim pomoct. Občas sem zajdu, něco spravím, jdu s nimi do mešity – chodíme jednou týdně,“ vypráví vysoký muž, jehož jméno jsem bohužel v té změti jazyků nevyrozuměla.

Život zde ubíhá dost podobně, ze dne na den, z hodiny na hodinu. Plánovat se nedá, nejsou pro to podmínky a ani chuť. Ahmedovi však krásně září oči. Jeho ruce mi tiskonu dlaně tak vroucně, že vůbec nevnímám, jak černé, špinavé a poškrábané jsou. A že už mi vlastně vůbec nevadí mu nějaký ten dirham dát. Naučil mě velké věci, stejně jako celé Maroko. Spokojenost nekoupíš.

Aneta Šedá

Zdroj: www.vozickar.com


Foto: Wikipedia, Daniel Csörföly