Už před lety jsme se v Austrálii s kamarády Honzou, Martinem a Vaškem domluvili na výletě po Vietnamu. Já a prvně jmenovaný jsme vozíčkáři a dlužno dodat, že ani ruce nemáme úplně v pořádku. Honza naplánoval cestu na letošní březen, a tak se taky stalo. Desátý den tohoto měsíce jsme z Prahy odstartovali dvacetidenní výpravu do jihovýchodní Asie, do Vietnamu a Kambodže. S Tureckými aeroliniemi jsme letěli přes Istanbul, Bangkok a Ho Či Minovo Město. Přesun nám trval dvacet čtyři hodiny.
Začátek byl zajímavý. V letadle jsme měli problém s letuškami a usazením Honzy, který je tetraplegik vysoké postavy. Chtěl sedět v uličce, aby si do ní mohl natáhnout alespoň jednu nohu. To mu posádka nechtěla dovolit. Vznikla z toho nakonec docela pěkná slovní přestřelka, do které se přišel zapojit i kapitán letadla, aby zkontroloval, co že se mu to děje na palubě. Po dvaceti minutách, kdy už začali lidé nastupovat do letadla, se diskuse obrátila v náš prospěch a Honza své místo uhájil. Další výměna názorů nastala při přestupu v Istanbulu. Důvodem byla kniha, kterou jsem zapomněl v letadle a nechtěl jsem pokračovat bez ní. Měl jsem ji totiž půjčenou. I v tomto případě jsme uspěli a knihu zachránili.
Cesta na sever
V sedm večer místního času jsme už bez dalších komplikací přistáli v Ho Či Minově městě. Zde mělo dojít k setkání s Vaškem. Ten přiletěl z Melbourne. K setkání došlo, takže jsme to zašli oslavit na pivko, koupili místní SIM kartu a odjeli taxíkem do předem zamluveného hotelu. SIM karta stála v přepočtu sto korun a zahrnovala volání s internetem na měsíc. Hodilo se to při objednávání dalších hotelů, protože v plánu bylo jet z jihu Vietnamu na sever.
Ve Vietnamu si nelze půjčit auto. Buď proto, že by se cizinec asi neorientoval v místním dopravním „systému“, nebo možná proto, aby měli taxikáři práci. Byl jsem fascinován provozem ve městě. Každý si dělal, co chtěl. Skoro se nepoužívaly ani blinkry, jen se troubilo a každý věděl, odkud troubení jde. Byl to punk v dopravě. V Ho Či Minově Městě je hodně nájezdů na chodník, není problém se na chodník dostat a opět z něj sjet. Není to kvůli vozíčkářům, ale proto, aby místní mohli své skútry parkovat v klidu na chodníku. Přístupy do budov byly většinou dost bariérové. Jen válečné muzeum bylo kompletně bezbariérové. Toť vše. Jinak je určitě dobré mít ve Vietnamu fyzicky zdatný doprovod. Bez toho se coby vozíčkář neobejdete.
Druhý den jsme letěli do Kambodži, do městečka Siem Reap, odkud už je blízko chrám Angkor Wat. Jde o khmerský chrám z 12. století postavený pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení. Nejprve hinduistickým a poté buddhistickým.
Myslím si, že jsme byli první vozíčkáři na světě, kteří chrám projeli skrznaskrz. A jestli ne na světě, tak jako Češi určitě. Povedlo se to samozřejmě jen díky zdatnému, až bych se nebál napsat extrémně zdatnému, doprovodu, který s námi překonával neustálá strmá schodiště. Byl to první výlet, čili první kontakt s místním podnebím. Dnes už nedokážu popsat, jestli jsem byl víc utahaný z toho sluníčka, vlhka nebo z těch stovek schodů, které jsme museli překonat. Nemuseli, ale chtěli. A i když jsem místy protestoval, Vašek s Martinem stejně trvali na tom, že nás dostanou prostě všude. V Kambodži jsme pak ještě navštívili jeden menší chrám a vrátili se do Ho Či Minova Města, do stejného hotelu. Byli tam hodní a nechali u sebe naše věci, s kterými jsme se nemuseli táhnout do Kambodži.
Na jihu Vietnamu jsme ještě navštívili tunely Cu Chi, které jsou vzdálené asi 70 km severozápadně od Ho Či Minova Města. Je to posvátné místo z vietnamských válek. Rolničtí partyzáni ručně vykopali 200 km dlouhé tunely a místnosti, kde Vietcong plánoval útoky na Saigon. Podzemní prostory jsou pro vozíčkáře nepřístupné, ale hodně zajímavého je k vidění i na povrchu. Navíc jsme se zde zblízka setkali i s džunglí, kterou američtí vojáci tolik nenáviděli. Za zmínku stojí ještě výlet k deltě Mekongu, kde jsme ochutnali místní ručně vyráběné cukrovinky z kokosu, sezamových semínek a medu.
Potápění překvapilo
Naše další cesta vedla do Nha Trangu, kde jsme se potápěli a poflakovali u moře. Kdo tvrdí, že potápění ve Vietnamu není tak dobré, má pravdu. Nicméně ponory jsem si i přesto užil. Byla pěkná zkušenost vidět, jak fungují místní dive centra. Nha Trang je největší turistická oblast Vietnamu. Sedm kilometrů dlouhá písečná pláž je lákadlem pro turisty, ale i místní obyvatele.
Z Nha Trangu jsme letěli do Danangu, odkud jsme jeli autem do Hue. To už jsme měli za sebou minimálně polovinu vandru. Troubení a místní doprava už se proměnily z exotického zážitku v obtíž. Přejít silnici představovalo svého druhu dobrodružství. V provincii Quang Nam leží dvě památky ze seznamu UNESCO, středověké přístavní město Hoi An a čamské ruiny v lokalitě My Son, které jsme navštívili. Hoi An je velmi milé, pěkné a téměř bezbariérové městečko se spoustou lampionů a obchodníků. Čamské ruiny byly opět výzva pro naše chodící kamarády. Nebáli se toho a znovu nám obstarali náročnou procházku po skutečných ruinách. Při pohledu na zbytky staveb jsem si říkal, že snad už ani nemá cenu dávat to dohromady.
Bohužel nám zrušili let z Hue do Hanoje. Respektive zrušili celé letiště! Prý rekonstrukce. Tak jsme se vraceli zpět do Danangu a pak teprve přelétávali do Hanoje. Už od Danangu bylo cítit, že se jede na sever, kde s angličtinou moc nepochodíte. Tady se při domluvě zapojily ruce nohy. V Hanoji jsme se zdrželi jen den a pokračovali jihovýchodně do zátoky Halong Bay, která je od roku 1994 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Od roku 2012 byla zařazena do přírodních divů světa.
Tím jsme zakončili putování po Vietnamu. Závěrečná jízda autem už mě začala štvát. Ze 150 km řidič polovinu protroubil. Bolela mě z toho hlava. Hodně mě překvapil obrovský rozdíl mezi jihem a severem, který tolik neovlivnili Evropané. Lidé tu jsou milí, přátelští a vždy se snažili pomoci. Kromě jedné velké toaletní lapálie na tureckých záchodcích vše proběhlo hladce a podle plánu. Velký dík patří Honzovi, který to celé zorganizoval, a Martinovi s Vaškem, kteří to „odnesli“.
„Ve Vietnamu si nelze půjčit auto. Buď proto, že by se cizinec asi neorientoval v místním dopravním „systému“, nebo možná proto, aby měli taxikáři práci.“
Jiří Seman
http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/vietnamem-a-kambodzou-na-voziku/
Zdroj: www.muzes.cz
Foto: en.wikipedia.org, Fuzheado