■ Zermatt je čisté město bez aut.
■ Na vlakových nádražích mají plošiny pro vozíčkáře.
Švýcarsko je země nejen velice krásná, čistá a upravená, ale čeho si navíc cením a vážím já, vozíčkář na plný úvazek z Harrachova, je to země bezbariérová. Nikdy bych tomu při pohledu na mapu a na všudypřítomné Alpy nevěřila.
Vidět Zermatt, toto idylické horské městečko, obklopené – skoro bych řekla tísněné – nebetyčnými skalami, to je něco tak úchvatného a odzbrojujícího, až tajíte dech. Připadala jsem si jako mravenec. Mezi moderními hotely, domy a obchody se sem tam krčí stařičké romantické domky – malé dřevěné roubenky. Zvláštní – jako by stařenky hlídaly to barevné značkové mládí proudící kolem.
Zermatt je známé jako město bez aut, ulice jsou zde velice úzké. Lanovky, elektrická vozítka jako taxi a horské vláčky, to jsou jediné povolené dopravní prostředky. A ještě krásně barevné a koňmi tažené kočáry.
Bezbariérové detaily v hotelu
Ubytovány jsme byly v hotelu Butterfly, ve speciálním pokoji zařízeném pro postižené. Výtah, široké dveře, v koupelně madla a ve sprše sklápěcí sedátko, pod umyvadlem dost prostoru pro vozík. Je to přesně takové, jak si každý vozíčkář přeje. A další malé pozornosti – při snídani u našeho stolu chyběla židle. Je moc milé, když někdo myslí na to, že přijede vozíčkář. To jsme ještě nikdy nikde nezažily. Jsou to pro zdravého nepostřehnutelné maličkosti, ale my fakt nikdy nevíme, kam s tou židlí navíc. Švýcaři si toho všimli.
Ráno nás vítal sníh. Září – všude na oknech a balkonech truhlíky přetékající barvami. Sníh vytrvale poletoval a barvil muškáty, petúnie a všechno kolem na bílo.
Každý, kdo přijede do Zermattu, by měl absolvovat jedinečný výlet ozubnicovou dráhou na horu Gornergrat. Vlak vás během 40 minut vyveze na vyhlídkovou terasu, odkud je okouzlující pohled na nejfotografovanější horu Evropy – Matterhorn a dalších 28 čtyřtisícovek. Když ovšem nepadá sníh. Ale nám při cestě nahoru sněžení přibývalo. Z vláčku jsme fotily stromy a sníh, nahoře na vyhlídce leželo čerstvého sněhu asi tak 20 čísel. Matterhorn nikde, zato sníh všude, ach jo, škoda.
Další den ráno bylo líp, mraky nebyly tak hutné. Třeba se dočkáme inverze, kdy je v údolích mlha a na horách modro, to přece známe z Krkonoš. Jely jsme tedy znovu za tou famózní horou a měly obrovské štěstí: bylo modro. Matterhorn je hora opravdu magická, až mystická, a moc lahodí oku. Je unikátně osamocená, zvláštní, až kýčovitě symetrická… a fotkám prostě sluší. Kam oko dohlédne, je jiskřivě bílo. Alpský hřeben zde dosahuje největších výšek. Na kopečku luxusní hotel s kopulkami, v dálce nejvyšší hora Walliských Alp Monte Rosa a další obři, třeba Klein Matterhorn s nejvýše položenou stanicí lanovky v Evropě. Tak to byl zážitek!
Odpoledne jsme balily – tedy víc mamka; vozíčkář s chromýma rukama toho sám moc nenabalí. Já mám na našich cestách na starosti takové to technické zázemí – foťák, kamerku, baterie, nabíječky, a hlavně notebook. Přejížděly jsme do malé vesničky Fieschertal. Tam to bylo jiné než v Zermattu; tišší a skromnější. Vyrazily jsme na vycházku označenou jako vhodnou pro vozíčkáře. Byla. Rozhlížely jsme se po ztichlé podvečerní krajině a měly pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky, kozy a ovečky spokojenější a hory kolem majestátnější. Šly jsme kolem řeky s mléčně tyrkysovou vodou z ledovců, potkaly pasáka s kravami, které si nesly plná vemena, a nedaleko cinkaly zvonce velkého stáda koz.
Brzy ráno jsme vyrazily nízkopodlažním vláčkem do městečka Fiesch a chystaly jsme se vyjet kabinkovou lanovkou na horu Eggishorn. Na nádhernou vyhlídku okolních alpských panoramat, a hlavně vidět ten největší evropský ledovec (a že jich je ve Švýcarsku na 140!). Jmenuje se Aletschglacier, je takřka 25 km dlouhý, někde má prý sílu až 900 m a díky němu je celá oblast od roku 2001 zapsána v Seznamu UNESCO.
Švýcarsko je vstřícné
Jezdily jsme zubačkou, vlaky, autobusy, kabinkovými lanovkami, bydlely v hotelích, jedly v restauracích, navštívily muzeum a nakupovaly dárky v obchodech. Nikde nebyl s vozíkem problém. Všude jsou plošiny, nájezdy, výtahy a postupně jsme zjišťovaly, jaké úžasné vychytávky mají ve Švýcarsku pro vozíčkáře vymyšlené.
Na každém nádraží, kde nejezdí jen nízkopodlažní vlaky, je žlutá mechanická plošina na kolečkách. Obsluha s ní přijede ke schůdkům vlaku a našlape ji do potřebné výšky. Jak jednoduché! O každém vozíčkáři se na výstupní stanici ví předem – a už tam čeká chlapík s plošinou. Ve vlaku se na místě označeném pro vozíčkáře prostě odklopí dvousedačka – a hned je místo pro vozík. Úplně prosté. Nikde netrčím a nepřekážím… a nezdržuji vás, spěchající chodící.
Čistota a řád, to už jsem o Švýcarsku někde zmínila. O vlakové dopravě to platí obzvlášť. Vlaky jezdí přesně a všude je čisto. Na WC teče voda, funguje tekuté mýdlo, všude je toaletní papír a plný zásobník papírových ručníků. Mamka měla bleděmodrou bundu a ve vlaku se trochu ošívala, jak asi bude vypadat, až budeme vystupovat. Nikde se neumazala, všechno je ve vlacích čisté a až neuvěřitelně naleštěné.
41 290 km2 nádherné přírody s ostře zelenými loukami a všudypřítomnými Alpami. Země Viléma Tella, Erasma Rotterdamského, Jeana Jacquese Rousseaua, Jana Kalvína, Hermanna Hesse a dalších velikánů, země skvělé čokolády, výtečných sýrů, přesných hodinek, lahodného vína, spolehlivých bank, čtyř jazyků a čtyř kultur, někdy strohá jako zdejší hory, jindy pestrá a přívětivá jako vesničky a města uprostřed nich – to je úžasné Švýcarsko.
„Rozhlížely jsme se po ztichlé podvečerní krajině a měly pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky, kozy a ovečky spokojenější a hory kolem majestátnější.“
„Mezi moderními hotely, domy a obchody se krčí stařičké romantické domky – malé dřevěné roubenky. Zvláštní – jako by stařenky hlídaly to barevné značkové mládí proudící kolem.“
Marie Harcubová
Zdroj: http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/na-vozicku-do-alp/
Nemůže být typičtější pohled na švýcarské hory. Vozíčkářům není odepřen.
Foto: Ludmila Harcubová, Můžeš 11/2014