První den v Japonsku - Kjótská kuchyně a Fušimi Inari Taiša
Lehce nervózní z cesty letadlem, kdy nám monitor sděloval rychlost 1640 km za hodinu (doufali jsme, že nejde o větší poruchu počítače), jsme konečně 20.4. v 8.45 přistáli na letišti Kansai v Ósace. Tam už na nás čekala Juki a zhruba po půlhodinovém bloudění po garážích a hledání výjezdu (včetně jízdy v protisměru, ne naposledy) nás závora vypustila na výlet po Japonsku. Na první křižovatce jsme zaslechli kukačku. Tady? Uprostřed té spousty betonu a drátů? Míříme na sever do Kjóta.
První jídlo: sukijaki. Do restaurace jsme museli přes kuchyň, předtím se vyzout. První otázka: nevadí vám syrové vajíčko? Z Romanova sevřeného hrdla se ještě ani nestačilo ozvat přiškrcené NE a servírka v kimonu už rozbila do všech tří misek po jednom vajíčku. Na elektrický sporák uprostřed stolu postavila hlubokou osmihrannou pánev, do ní nasypala cukr a když zkaramelizoval, položila na něj tenounké plátky hovězího masa. Postupně přidávala pórek, cibuli a další zeleninu a do dalších misek nám rozdělila rýži. Osmahnuté plátky masa mrskla do připravených rozšlehaných vajec a s pohledem upřeným do naších tváří čekala, až jídlo pozřeme a pochválíme.
Po obědě jsme vyrazili k jižnímu konci Kjóta prohlédnout si liščí svatyni Fušimi Inari Taiša. Cestou jsme se zastavili natankovat u automatu – vložit bankovku, načerpat benzín, jít k druhému automatu a vzít si odtamtud vrácené peníze. Ceny benzínu jsou překvapivě příznivé. Opět jsme uslyšeli kukačku, ale brzy ztichla a vystřídal ji jiný pták - po krátkém dohadování jsme se usnesli, že to bude racek.
Šintoistická svatyně liščího božstva proslula hlavně svým tisícem bran torii, které ji věnovali věřící. Než jsme vešli do areálu svatyně, museli jsme nejdřív projít očistným rituálem: bambusovou naběračkou nabrat vodu z pramene, umýt levou ruku, potom pravou, vypláchnout ústa, zbytek vody vylít a naběračku uložit zpět. Takto očištění jsme vyšplhali asi po šedesáti schodech k slavným branám. První pohled do „tunelu“ bere dech. Cesta se pomalu zvedá a zatáčí a zanedlouho se rozděluje do dvou stezek lemovaných mnohem menšími branami s mnohem menšími rozestupy, takže se ocitáme doopravdy v červeně zářícím tunelu, na jehož zdi a stropě čarují sluneční paprsky.
Se západajícím sluncem se vracíme zpět do historického centra Kjóta. Přestože ještě máme plná břicha hovězího s vajíčkem, nemůžeme odmítnout pozvání na předem objednanou večeři v tradičním kjótském stylu. Kjótská kuchyně je vyhlášená způsobem, jakým se zde jídlo podává. Postupně se servíruje obrovské množství malinkých porcí naaranžovaných na talířcích a miskách roztodivných tvarů a barev. Nádobí však hraje roli pouze jako podklady pro umělecká díla sestavená do rafinovaných kompozic vizuálních i chuťových. Jen namátkou některé kompoziční prvky: hnízdečko z bílé ředkve nastrouhané na tloušťku niti, kytičky z mrkve a zelené větvičky plující na hladině polévkového jezírka, sakurové okvětní plátky vylisované z pasty ze sakurových okvětních plátků. Romanovo zděšení v očích zmizelo až ve chvíli, kdy na talířku mezi ostatními ingrediencemi rozpoznal kousek plátkového sýra. Naděje trvala jen okamžik – byl to bambusový výhonek.
Po devátém chodu jsme se odvalili do hotelu s bezbariérovým pokojem a padli do postele.
Usnuli jsme během debaty o výskytu kjótských kukaček. A jak je to s nimi doopravdy? Jejich hlas usyšíte na každé světelné křižovatce s přechodem pro chodce. Oznamuje, že můžete přejít, zatímco racek hlásí stůj.
Staré centrum Kjóta leží zčásti na rovině, ale uličky jsou převážně úzké a na vozíčku nebo s berlemi se po nich za hustého provozu špatně pohybuje. Většina starých tradičních restaurací je nepřístupná. Prostory jsou úzké a většinou se musí zdolávat schody. U vchodu se zouvá a z předsíně do vnitřní části domu se musí překonat minimálně jeden vysoký schod. Ale místní i americké fastfoody bývají přístupné bez problémů.
Svatyně Fušimi Inari Taiša stojí na kopci a bez schodů je přístupná pouze spodní část areálu. K tisíci bran torii se nedá dostat jinak než po desítkách schodů.