Hned za půjčovnou najíždíme na dálnici I-5, ze které sjíždíme po 510 kilometrech na odbočce na San Francisko. Cesta je nezáživná, téměř všude sucho. Jak se posouváme na sever, začínají přibývat sady s ovocem. Kolem cest jsou zapíchnuté cedule, které upozorňují na špatnou politiku vlády v hospodaření s vodou - ve stylu "nedostatek vody = méně práce".
Do San Franciska se dostáváme od Oaklandu po dvou impozantních mostech přes záliv a k motelu jedeme přes centrum, abychom si udělali představu o atmosféře města. Ubytováváme se v bezbariérovém pokoji, vytahujeme nabíječku a připojujeme ji k vozíku. Nabíječka bliká žlutě. Čekáme, až v Čechách bude 8 hodin ráno, a vytáčíme telefonní číslo na technika firmy, od níž máme půjčený vozík. Popisujeme problém, ale technik nám na dálku neumí pomoci. Na internetu tedy hledáme místní servisy pro elektrické vozíky. Je jich tu několik, zapisujeme si jejich adresy. Jdeme spát, venku prší, vozík není nabitý.
Ráno mrholí, pořádně se oblékáme, protože vyrážíme na Alcatraz. V přístavu u mola čísla 33 hledáme místo k parkování. Z internetu víme, že tu je několik míst pro vozíčkáře. Nemůžeme je najít, tak auto necháváme na ulici v zóně placeného krátkodobého stání. Vozíky vykládáme do silného deště. U mola 33 se na možnost parkování ptáme muže v reflexní vestě. Ukazuje nám vyhrazená místa a radí, kudy k nim dojet. Za pár minut parkujeme hned u vchodu na molo.
Na vstup na loď několik minut čekáme, pozorná strážkyně nás schovává pod deštník.
Plavba k ostrovu, na kterém je proslulá věznice Alcatraz, trvá asi jen 20 minut. K budově věznice vede prudká cesta, při které se překonává převýšení srovnatelné s 24 patrovým domem. Ve vozíku nemáme dostatek energie, a tak najíždíme po sklopné plošině do vláčku, který nás nahoru odveze.
Prohlídka Alcatrazu začíná v jídelně v prvním poschodí, do kterého jede výtah, a pokračuje v prostorách, kde jsou cely. Na zdech visí informační cedule s fotografiemi některých vězňů a s popisem, kdy a proč v Alcatrazu seděli. Jsou mezi nimi i známá jména, včetně Al Capona, který tu pobýval 3 a půl roku za daňové úniky.
Cely trestanců jsou překvapivě malé. Mají snad jen 240 cm do délky a 140 cm do šířky. Do cely se vešla jen postel, umyvadlo, toaleta a dvě poličky. Ve filmech se cely zdají větší. Od uličky je cela oddělena jen posuvnou mříží. Slunce do cel nesvítí. Na denní světlo se vězni mohli podívat v jídelně nebo při vycházkách na dvůr.
/Alcatraz byl postaven v roce 1859 jako vojenská pevnost, která měla chránit San Francisko před nájezdy z moře. San Francisko se několik let po vypuknutí zlaté horečky stalo prosperujícím městem (počet obyvatel se během tří let zvýšil z 500 na 35000), do kterého proudily vysoké investice. Město bylo potřeba chránit, proto vláda rozhodla o výstavbě tří pevností kolem zálivu Golden Gate. Alcatraz byl jednou z nich.
V roce 1907 se Alcatraz oficiálně stal vojenskou věznicí a jako federální věznice pro nejtěžší zločince fungoval v letech 1934 až 1963. Dnes je chráněnou památkou.
Z Alcatrazu bylo prakticky nemožné utéci. Za 30 let fungování věznice bylo zaznamenáno 14 pokusů o útěk, ale pravděpodobně jen třem vězňům se útěk vydařil. 11. června 1962 se to podařilo Franku Lee Morrisovi a bratrům Johnu a Clarenci Anglinovým. Pomocí lžic si ve zdech cel vydlabali otvory a přes střechu se dostali až k zálivu. Všichni tři jsou do dnes vedeni jako pohřešovaní a pravděpodobně utonulí. Nicméně po útěku jednomu z dozorců přišel prázdný pohled z Brazílie./
Z ostrova je výhled jak na Golden Gate Bridge, tak i na downtown, kde nás zaujaly především rovné ulice narýsované od moře do kopců. Víme, že na některých z nich můžeme potkat i starou tramvaj, která bývala tažena lany, jinak by do svahů nevyjela a dolů by neubrzdila. V podvečer se na ni pojedeme podívat.
Odpoledne máme vyhrazené na návštěvu servisu na elektrické vozíčky. Jen několik mil od centra je prodejna a servis vozíků značky Invacare, které známe i z Čech. Ujímá se nás technik, kterému vysvětlujeme náš problém s nefunkční nabíječkou. Když nabíječku zapojuje do sítě, baví se nad naší univerzální redukcí, které říkáme ježek. Redukce je určena snad pro všechny státy světa, a proto váží asi půl kila a v průměru má přes 10 cm. A jak je těžká, vypadává z amerických zásuvek. Nabíječka stále jen bliká, ale technikovi se nechce do našeho zařízení zasahovat. Ptáme se, jestli by šla použít nabíječka, kterou bychom si u nich koupili. Ano, půjde to, říká a na důkaz připojuje náš vozík na jejich erární kousek. Funguje to. Ale zrovna bohužel nemají žádnou k prodeji. Pokud bychom byli v San Francisku ještě několik dnů, může nám ji objednat. S díky za radu a s tím, že si nabíječku koupíme v nějakém městě někde na severu, odjíždíme do centra.
Při studování map doma v Praze jsme si udělali představu, že auto necháme někde u našeho hotelu na Lombard Street, pak se na vozících vydáme do centra, na Hyde Street okoukneme starou tramvaj (tady se jí říká Cable Car), zkusíme do ní třeba i nastoupit a necháme se odvézt až do China Townu. Mysleli jsme si, že jsme připraveni na trochu strmější ulice. Na místě ale všechno vypadá jinak, příkré srázy nejde zdolat ani se jim vyhnout, a to nás nutí přehodnotit plány. Do Čínské čtvrti se nakonec dopravujeme autem a pomalu projíždíme uličkami. Nejsou tak široké jako v jiných amerických městech a působí vlídněji. Je vidět méně reklam, jakoby se tu ani tak moc nespěchalo. Když někde přibrzdíme a z okénka pozorujeme městský ruch mezi mrakodrapy, nikdo na nás netroubí, nikdo nás nepopohání. Asi by tady v centru šlo strávit pár dní dovolené, ale ty kopce, ty by se na vozíku zvládat nedaly.
Postupně projíždíme Hyde Street, Columbus Avenue, celou California Street, Van Ness Avenue a další. Dech se nám tají, když vyjíždíme kopce v části Pacific Heights a přejeme si, abychom pod některou z křižovatek nemuseli zastavit, protože ani brzdám ani Klárčinu umění rozjet se do kopce moc nevěříme. Ale když to ostatní zvládají, zvládneme to taky. Obdivujeme auta zaparkovaná na svazích; u nás by měla pod koly jistě několik cihel.
Asi nejhezčí výhledy jsou z křižovatek, kde se protíná Broadway s ulicemi Laguna, Webster, Filmore nebo Divisatero Street spadajícími až k zálivu. Místy je sklon tak velký, že se díváme shora na střechy domů vzdálených jen pár metrů. Auta přijíždějící odnaproti se znenadání vyhoupnou zpoza kulis a hned zase mizí za dalším terénním zlomem.
Později večer, když už provoz slábne, se do ulic vracíme, znovu je projíždíme a užíváme si pocitů podobných těm na horské dráze. Jak malé děti.
Další den vstáváme poměrně brzy, protože nás čeká přesun do Oregonu. Ráno odjíždíme k zálivu, abychom si vyfotili Golden Gate Bridge. Ten je ale v mlze a postupně nám odhaluje jen části, nikdy není vidět celý. Je slunečno, ale ne moc teplo, a tak u moře zůstáváme chvíli déle a koukáme na plachetnice. Most se nám podařilo vyfotit až ze severní strany z parkoviště.
Opouštíme San Francisko a máme pocit, že jsme alespoň na chvíli mohli nasát tu atmosféru, která mnoha Evropanům připadá tak blízká, kvůli které se sem po desetiletí sjíždějí umělci, kvůli které se tu zdržovali beatnici a zrodily se tu květinové děti.
/San Francisko není příliš staré město. Zažilo několik silných zemětřesení, největší z nich 18. dubna 1906. Samotné zemětřesení zasáhlo velkou část města, včetně historického jádra, ale teprve nezvládnuté následné požáry zapříčinily, že bylo poškozeno na 80% všech budov.
Malé otřesy se v San Francisku ozývají každý den. Vědci ale varují, že může přijít velký otřes, který se vyrovná tomu z roku 1906. Otázka prý není „jestli někdy přijde?“, otázka je „kdy přijde?“. Raději, ať nepřijde nikdy./
Může se hodit:
* ubytování v San Francisku – v širším centru je možností bezbariérového ubytování více i za poměrně přijatelnou cenu; je třeba prozkoumat okolí hotelu, protože některé části ulic není možné na vozíčku zdolat (ani s asistencí)
* staré tramvaje jsou pro vozíčkáře nepřístupné
* povrchová doprava je zčásti pro vozíčkáře přístupná
* výlet lodí na Alcatraz zajišťuje Alcatraz Cruises (lístky je možné koupit na této adrese http://www.alcatrazcruises.com/website); lístky na konkrétní datum a hodinu je dobré si koupit předem, jinak je možné, že lístky na loď budou vyprodané); loď i část expozice na ostrově je pro vozíčkáře přístupná; parkování pro vozíčkáře je zajištěno přímo u Pier 33, ale počet míst je omezený a platí pravidlo „kdo dřív přijede, ten parkuje“