Druhý den v Japonsku - Tódži, Kinkakudži, Ginkakudži
Ráno jsme se s břichy ještě plnými večeře rozhodli oželet snídani a rovnou jsme vyrazili k chrámu Tódži. Tam se vždycky 21. dne v měsíci konají velké trhy, kde se dá sehnat všechno možné od jídla přes nářadí, staré haraburdí a kimona až po bonsaje nebo hračky či cukrovou vatu v pytlíkách se Supermanem. Davy důchodců valící se branou do bludiště krámků jako vlna tsunami Romana odradily od návštěvy. Rozhodl se počkat v autě, než s Yuki prozkoumáme atmosféru i zboží na trhu. Z nejobleženějších krámků se linula vůně různých neznámých pokrmů, ale úspěch sklízeli například i prodavači materiálu na patchwork, kteří prodávají nastříhané kousky starých kimon a pásů obi.
Roman se mezitím v autě nenudil. Chvilkový spánek mu přerušila mladá žena (prý pěkná) v tmavomodré uniformě. Zaťukala na okénko a začala hovořit japonsky. Přestože jí Roman nerozuměl, bylo mu jasné, že nejspíš bude chtít pokutu za špatné parkování. Druhá uniformovaná policistka právě do malého počítače zapisovala údaje o autě stojícím před námi. Z malé tiskárny zavěšené přes rameno se vyplazil lístek, jakým se označují zavazadla na letišti. Tím olepila stěrač a takto poznamenaný vůz ještě vyfotografovala stejným přístrojem, do kterého předtím vše zapsala. Následujících několik minut ještě stála na chodníku a nejspíš čekala, jestli se neobjeví řidič. Po deseti minutách odešla k dalšímu autu v řadě.
Zatím se Roman snažil první policistce vysvětlit, že manželka i řidička jsou obě hendikepované a že chodí o berlích. Ruka zákona dala úsměvem najevo, že anglicky nerozumí, a tak Roman vytáhl berle a ukázal jí je. Žena se opět usmála, uklonila se a odešla se zabývat dalším autem. Ale protože byla opravdu hezká (anebo ze strachu, že by se mohla vrátit?), Roman z ní ani potom nespustil oči. Japonka odešla k autu parkujícímu téměř v křižovatce, stoupla si k předními nárazníku, odkudsi vylovila svinovací metr, položila ho na zem a odměřila přesnou vzdálenost od křižovatky. Údaj zapsala do počítače, po vzoru kolegyně zopakovala celou dokumentační proceduru, chvíli postála a konečně zmizela za rohem.
Bez nákupu, ale hlavně bez pokuty jsme vyjeli kjótskými ulicemi směrem na severozápad ke Kinkakudži, Zlatému pavilonu, jednomu z klenotů bývalého hlavního města. Zlatý pavilon si dal v roce 1397 postavit šógun Jošimicu Ašikaga jako letohrádek. Celý pavilon je kromě přízemní části pokryt zlatými plátky, na střeše trůní zlatý fénix a celá stavba se odráží v „Zrcadlovém rybníku“ s mnoha ostrůvky a borovicemi zastřihávanými do dramatických tvarů. Šógunův syn otcovu zlatou chatku proměnil v zenový chrám školy Rinzai. V roce 1950 chrám shořel (zapálil ho duševně chorý mnich) a po pár letech byl znovu postaven.
V parku u zrcadlového rybníka je zakázáno používat při fotografování stativ, protože v tlačenici by se o něj mohl někdo zranit. K našemu zklamání jsme nenašli ani jedinou lavičku a dokonce ani dost místa na to, abychom se chvilku pozastavili nad tou nádherou. Když jsme se zeptali strážce v uniformě a bílých rukavičkách, kde bychom se mohli na chvíli posadit, půl minuty předstíral, že usilovně přemýšlí, a pak nám zdvořile sdělil, že zde žádná lavička není. Přesunuli jsme se tedy k jeho kolegovi, který měl na starost usměrňovat proud lidí, aby se v užším místě netvořil špunt, chvíli jsme se kolem něj ochomýtali a se svými berlemi mu natolik narušovali jeho koncepci, že byl nakonec rád, když jsme se pod jeho odborným dohledem uvelebili na kameni opodál.
Ještě jsme doobdivovali 600 let starou borovici zaštipovanou do tvaru lodě s plachtami a zvednutou přídí, jejíž těžké větve podepírá bambusová konstrukce, dovolili jsme se o porušení pravidel, abychom se mohli vrátit v protisměru a nemuseli odsud sestupovat s ostatními návštěvníky po prudkém schodišti, a zlaté kráse jsme dali sbohem.
Dalším cílem cesty byl Stříbrný pavilon neboli Ginkakudži na opačném, východním konci Kjóta. Vede k němu úzká strmá ulička olemovaná krámky s rozličnými tradičními pochutinami i suvenýry – deštníky, vějíři, meči, hůlkami, předměty z kimonového hedvábí.
Kdo dává před zlatem přednost patině, ocení krásu Stříbrného pavilonu. Jošimicuův vnuk, šógun Jošimasa Ašikaga, se rozhodl jít ve šlépějích svého dědečka, a nechal si postavit v r. 1474 letohrádek, který měl být pokryt stříbrem. 11 let nato se Jošimasa stal mnichem a po jeho smrti se budova proměnila v buddhistický chrám zasvěcený božstvu Kannon. K pavilonu patří dvě zahrady – zmenšené krajiny. Jedna s jezery, stromy a několika desítkami druhů mechu (v koutě zahrady je jich vystaveno 78), druhá, přísně geometricky stylizovaná, je celá jen z bílého písku a představuje mořskou hladinu a horu Fudži. U ní jsme poseděli s úctou před mnichy, jejichž životním posláním je udržovat linie vln a mohutnou homoli s useknutou špičkou v nezměněném tvaru.
Cestou zpět jsme si dali sakurovou a čajovou zmrzlinu a zatímco jsme v autě tloukli špačky, Juki nás odvezla do Nary.
I vozíčkář se může pokochat krásou Zlatého pavilonu odrážejícího se v Zrcadlovém rybníku. Ke hlavnímu vchodu s pokladnou vede od blízkého parkoviště nepatrné stoupání. Od pokladny se postupuje jen jedním směrem a vychází se z jiné brány. Rybník s pavilonem je v rovině, bez překážek. Za ním se však musí jít do prudkého kopce a pak následně po schodech dolů. Vozíčkář se musí vrátit zpět k vchodu, ale je vhodné požádat o svolení pohybovat se v protisměru některého ze strážců (pozor, pravděpodobně nebude umět anglicky, můžete se zeptat např. "Sumimasenga, kaeru toki, iriguči wo cukatte mo ii desuka?" (doslova "Promiňte, mohu při návratu použít vchod?", je to trochu šroubované, ale nejkratší)). Prostor kolem rybníka je bez jediného místa k sezení, mimo placený prostor je laviček dostatek.
Ke stříbrnému pavilonu vede prudké stoupání, proto je lepší autem vyjet úzkými uličkami co nejvýše, až pod vstupní bránu do zahrady. Zahrada je rozlehlá, ale z větší části na rovině (na vyhlídku se stoupá i po schodech), ale kratší okruh zahradou lze zvládnout i na vozíku. V zahradě jsou místa na sezení.