Nara - park s jeleny, Tódaidži a jakitori
Do hotelu v Naře jsme se dostali až za tmy. Přes noc jsme se jakžtakž vzpamatovali, vzdali jsme procházku kolem rybníka s želvami a ráno jsme s obavami z možných přeháněk vyrazili do narského parku.
Jednou z jeho atrakcí jsou jeleni. Pobíhají po cestách i mimo ně, pletou se mezi návštěvníky a jakmile někdo podlehne a koupí sušenky osenbe, vezmou ho útokem. Ti slušnější se nejdříve po japonsku několikrát ukloní, ti drzejší se rovnou vrhnou na celý balíček. Někteří pěkně pelichali, a tak než jsme došli k první, nejstarší bráně vedoucí k chrámu Tódaidži, byli jsme celí chlupatí.
Tódaidži znamená doslova „východní velký chrám“. Buddhisté, ale i jinověrci a nevěřící z celého světa se sem přicházejí poklonit velkému Buddhovi Daibutsu, na jehož dřevěnou obří dlaň se prý vejde několik mnichů najednou. Občas se tam prý dá nějaký mnich při úklidu zahlédnout. Velikost sedícího Buddhy přiměje každého ke ztišení a k přemítání nad vlastní nepatrností, i když se sem tam najdou i turisté, kteří na sebe nepřestávají pokřikovat.
V parku na nás čekal mladý japonský pár, naši průvodci po zbytek dne (později jsme se dověděli, že jsou oba v předčasném důchodu a že jim je hodně přes padesát). U čaje a rýžových koláčků omoči – oblíbené japonské cukrovinky z třaslavé lepivé rýžové hmoty – jsme přečkali liják a pak se vydali autem na prohlídku úzkými uličkami staré Nary.
Zastavili jsme se u malého řadového dřevěného domku. Neskutečně malá Japonska nám přišla s nedůvěrou otevřít, ale když se dověděla, že Juki od ní chce koupit tuš, pozvala nás dál. Museli jsme se skrčit do nízkých dveří, za kterými se otevřel pohled do tradičního starého japonského domu. Chloubou majitelů byla zahrada uvnitř domu, do které nás pozvali.
V podvečer jsme zašli do miniaturního podniku, kde se připravovalo jakitori – opékané kuřecí kousky na jehle. Kuchař nám postupně předkládal všechno, co se z kuřete dá sníst, včetně chrupavek a kůže. Pro odvážné bylo na uvítanou připraveno syrové kuřecí maso a játra, ostatní chody už si mohli dovolit i zbabělci.
Celý podnik nebyl větší než 6 x 7 metrů, včetně zdí. Vešlo se do něj přesně 10 hostů, kteří seděli kolem baru ve tvaru písmene L (čtyři seděli na kratší straně, jeden na rohu, čtyři na delší straně a desátý měl židličku ve dveřích). Když chtěl někdo odejít ven, všichni sedící blíže ke dveřím museli vyjít na ulici, pustit odcházejícího a pak se vrátit na svá místa.
Kuchař a číšník v jedné osobě stál v malém prostoru na druhé straně baru a nikam to neměl dál než jeden krok. Obsluhoval najednou dva vařiče a gril, použité nádobí si ihned sám pod tekoucí vodou umyl. Divili jsme se, že mu podnik z hygienických důvodů dávno nezavřeli. V Evropské unii by takto podnikal jen do první kontroly.
Po večeři jsme se rozloučili a ve třech vyrazili autem do Tomi, vesnice v horách prefektury Okajama, kde se Juki asi před třinácti lety zabydlela.
Z Nary jsme přes Ósaku uháněli po dálnici směrem na Okajamu. Jak jsme se vzdalovali turistickým centrům, začaly ubývat nápisy v latince a přibývat nápisy ve znacích. Roman začal v duchu zoufat, že si na dlouhou dobu nic nepřečte. Po několika hodinách děkoval i značkám, které oznamovaly konec pruhu vyhrazeného pro nákladní automobily.
Z Okajamy jsme vyrazili na sever do hor. Japonsko je hornatá země, hory (stejně jako celé Japonsko) jsou sopečného původu a z hlubokých údolí se strmě zdvihají do víc jak tisícimetrových výšek. Mezi údolími se přejíždí po prudkých serpentinách. Silnice přes poslední kopec do Tomi byla poškozená (nejspíš ji strhly sesuvy půdy při tajfunech) a přejezd po provizorní cestě byl dobrodružný. V prudkém kopci na velmi úzké asfaltce se Juki neustále modlila, aby proti nám nevyjelo nějaké auto a nemusela se s ním vyhýbat, natož couvat.
K domu jsme přijeli v noci, a tak jsme se jen pozdravili s vlaštovkami hnízdícími v předsíni, padli na své futony a spali a spali a spali…
Narský park s chrámem Tódaidži se rozprostírá na rovině, k chrámu vede široká cesta skrz dvě velké brány. Na první bránu se vystupuje vysokými schody, ale bránu lze z obou stran obejít. Druhá brána slouží jako vstupní brána k chrámu. Na levé straně je pokladna, ke které se vystupuje opět po vysokých schodech. Na levém rohu je vystavěna kovová rampa pro vozíčkáře. U branky je zvonek, kterým se přivolává obsluha. Ta vozíčkáře nebo špatně pohyblivého návštěvníka zavede za pokladnu. Tady je možné si zdarma vypůjčit invalidní vozíček a po mírně se zdvihajícím ochozu dojet až k chrámu (přičemž jsme měli možnost jít místy, kam se jiný obyčejný návštěvník nedostane a otevřenými vraty jsme viděli zahrady vedle a za chrámem). Posledních pár schodů a mohutný vstupní práh se překonává pomocí prudkých dřevěných nájezdů. Vnitřní prostor chrámu je bezbariérový.
Cesta od parku s jeleny ke chrámu je poměrně dlouhá, proto je dobré si najít to parkoviště, které je nejblíže zvolenému cíli.