Cesta k Fudži - Kakegawa, Pacifik, Kawagučiko a Fudži
Z Hirošimy jsme šinkansenem odjeli do Kakegawy v prefektuře Šizuoka. Vzdálenost 600 km jsme urazili za 3 hodiny a 10 minut. Roman se obával prvního nastoupení do rychlovlaku, protože musel poměrně rychle stihnout překročit nevelkou mezeru mezi perónem a vozem, najít svoje místo a usadit se, než se vlak přesně podle jízdního řádu rozjede.
V Kakegawě na nás čekali manželé Iwašitovi. Po návštěvě muzea pod městským hradem nám nabídli vyjížďku k Pacifiku. Rádi jsme přijali a asi po hodince jsme jeli po pobřežní silnici, zastavili jsme na parkovišti a šli se podívat na oceán. V silném větru jsme byli rádi, že jsme došli k rozcestníku s vyznačenou zeměpisnou polohou místa 138 stupňů 13 minut a 36 vteřin východní délky a 34 stupňů 35 minut a 42 vteřin severní šířky. Na celém obzoru nebyl vidět jediný ostrov, jen pár velkých lodí velikosti větší tečky. Země je skutečně kulatá.
Ráno nás Iwašitovi odvezli na nádraží, ale cesta šinkansenem netrvala dlouho, jen jednu zastávku. Věděli jsme, že když budeme přijíždět do Šin Šizuoky, vlevo se může objevit hora Fudži. S nosy nalepenými na skle jsme očima pátrali za vrcholky okolních hor, podle odhadu vyšších než kilometr. Najednou se obě naše hlavy zaklonily a s otevřenými pusami jsme se nevěřícně obrátili k sobě. Vysoko nad ostatními kopci se vynořil monumenální kužel s bílým vrcholem. Fudži vysoká 3776 metrů přečnívá okolní hory téměř o tři kilometry. Neuvěřitelný pohled. Pochopili jsme, proč je hora Fudži pro Japonce posvátná.
Přestoupili jsme na autobus a ten nás z jižní strany obloukem převezl na severozápad hory do města Kawagučiko. Město leží v oblasti tzv. Pěti jezer. U jednoho z nich jsme se ubytovali. Měli jsme velké štěstí na počasí. Téměř celý den bylo skoro jasno, z Kawagučiko jsme měli ničím nerušený výhled. Sedli jsme si do kavárny a přes okno jsme přemýšleli, jak je možné, že příroda něco takového stvořila. A to byla hora kdysi ještě vyšší, ale o svůj vrcholek přišla při sopečné erupci. Fudži je spící sopka, občas se trochu probere, ale seizmologové průběh jejího spánku bedlivě sledují. Poslední výbuch se datuje na počátek 20. století. Čeká se, že jednou vybuchne, a pak ani sto kilometrů vzdušnou čarou vzdálené Tokio nemusí být v bezpečí.
Druhý den jsme chtěli vyjet lanovkou na jeden z protějších kopců s výhledem na Fudži, ale nestálé počasí nás uvěznilo v centru města. Mraky pokryly celou oblohu a Fudži zmizela. Při čekání na autobus nás stihl prudký déšť s intenzitou tropického lijáku.
Severní stranou jsme objeli celý národní park Fudži a za dvě hodiny jsme byli v Tokiu.
Čekal nás pouhý přejezd místní dopravou z jednoho velkého nádraží na Tokijské nádraží (Tókjó eki, Tokyo Station). Na přestup jsme měli přes dvě hodiny, vzdálenost nebyla velká a intervaly vlaků a metra jsou krátké. Netušili jsme, co nás čeká. Naštěstí na nás nečekaly jenom trable, ale taky kamarádka Nobuko. Předem nám hledala nejlepší a nejkratší cestu, výtahy a plošiny. Přesto jsme na Tokijském nádraží začali propadat zoufalství, protože v obrovském množství valících se lidí nebylo skoro možné se vůbec pohybovat, natož bezpečně. Na nástupiště šinkansenu jsme s vypětím všech sil dorazili minutu a půl po odjezdu. Naštěstí ale, protože jsme měli railpasy, jsme si mohli jízdenku s místenkou vyměnit. Asi po čtyřiceti minutách jsme nastoupili do jiného vlaku (museli jsme vynechat dvoupatrové vlaky Jamabiko Max, protože do nich se nastupuje po úzkých schodech nahoru či dolů) a odjeli na sever do města Širakawa. Pozdě v noci jsme nasedli do auta Hagových a nechali se odvézt do menšího města Tanagura, kde jsme pak dva dny pouze odpočívali.