Na sever - Tóhoku, "kottédži", muzeum keramiky Džómon
Severní stranou jsme objeli celý národní park Fudži a za dvě hodiny jsme byli v Tokiu. Čekal nás pouhý přejezd místní dopravou z jednoho velkého nádraží na hlavní nádraží Tokio Station. Na přestup jsme měli přes dvě hodiny, vzdálenost nebyla velká a intervaly vlaků a metra jsou krátké. Netušili jsme, co nás čeká. Naštěsní na nás čekala kamarádka Nobuko, která nám předem hledala nejlepší a nejkratší cestu, výtahy či plošiny. Na stanici Tokio Station jsme mále propadli zoufalství, protože v tom obrovském množství valících se lidí nebylo skoro možné se pohybovat, natož bezpečně. V každém případě na nástupiště šinkansenu jsme přišli pět minut po odjezdu. Naštěstí jsme si mohli jízdenku s místenkou vyměnit, ale procedura byla trochu obtížnější. Asi po čtyřiceti minutách jsme nastoupili do jiného vlaku a odjeli na sever do města Širakawa. Pozdě v noci jsme nasedli do auta Hagových a nechali se odvézt do menšího města Tanagura, kde jsme pak dva dny pouze odpočívali.
30. dubna jsme pokračovali ještě kousek na sever. Z šinkansenu bylo na západě vidět zasněžené vrcholky hor, ale z vlaku jsme vystoupili do 20 stupňů. Na nádraží ve Furukawě na nás čekali Tomoko Suzuki s manželem a oznámili nám, že odpoledne nás odvezou do "kottédži" (cottage), aby nám ukázali zdejší přírodu. Očekávali jsme chatku s palandami a společným sociálním zařízením, ale před námi se objevily docela luxusně vyhlížející dvoupatrové dřevěné domky s terasami. Ty jsme minuli a zaparkovali až před haciendou s půdorysem asi tak 10 krát 15 metrů. Pan Suzuki pro nás objednal jednu ze tří bezbariérových. Po naleštěných dřevěných podlahách jsme prošli všechny místnosti velkoryse pojatého přízemí a tiše jsme přemítali, jak si takovou chatičku pořídit. Nemusela by mít ani polohovací postele ani vanu, která udržuje předem nastavenou teplotu vody. Rozměry koupelny by také mohly být skromnější, i když vyhřívanou podlahu a toaletu bychom brali. Kuchyň s jídelnou měla větší rozměry než celý náš panelákový byt. V kuchyňské lince jsme našli pečlivě uspořádané nádobí a náčiní přesně podle cedulek nalepených na čelech zásuvek a na dvířkách. Nemohlo nás nenapadnout, jak dlouho by asi vydrželo tohle vybavení v naších krajích.
Ráno jsme se po snídani sbalili a museli jsme se ještě zastavit na zmrzlinu. Dali jsme si sakurovou a sezamovou, pan Suzuki nám dal ochutnat zmrzlinu z wasabi (= křenovou) a druhou z nějakých neidentifikovatelných jarních pupenů, Tomoko měla fazolovou. Pak jsme podnikli krátký výlet k vodopádu. Hostitelé nám zatajili, že se v okolí potulují medvědi, a tak jsme se ani moc neklepali, když jsme shlíželi do hlubokých studených tůní, v nichž se prý každý rok utopí nějaký ten turista.
Doma v obýváku jsme pak s nohama v kotacu poleželi na tatami spolu s osmdesátiletým křehkým dědečkem, který s duchanepřítomným výrazem sledoval televizní reklamy. Když se znenadání probral a zařval hlasem umírajícího samuraje vnuččino jméno, propadli jsme panice a začali se rozhlížet po kyslíkovém přístroji nebo po injekčních stříkačkách s morfiem. Přivolali jsme raději paní domu a dědeček ji seřval, že nemáme nic na stole, ať nám přinese čaj.
Později odpoledne nás zavezli do muzea keramiky džómon – nejstarší kultury Japonska. Ve vitríně za vchodem nás vítal zlomek jednoho ze slavných obrýlených mimozemšťanů a dělal dojem, že uvnitř muzea, bývalého skladu sojové omáčky, najdeme sbírku velevzácných střepů. Stačilo ale pár kroků do výstavního sálu, a málem jsme ohromením zkameněli. V úsporném měkkém světle tu stály desítky hliněných nádob s provazovým vzorem, spící vznešené monumenty, které z toho, co zažily, málo prozradí a mnoho utají. Co to bylo za lidi, kteří tahle řemeslná díla před čtyřmi tisíci let vytvářeli a používali?
Pak jsme ještě navštívili muzeum keramiky a porcelánu z novějších dob a muzeum tušových obrazů, ale ve stínu keramiky džómon by se neprosadil žádný zážitek – srovnatelný je snad jen pohled na Fudži.