Zdroj: Časopis Můžeš (www.muzes.cz)
Mahátma Gándhí prohlásil, že udělat věc, které se bojíme, je první krok k úspěchu. Do jisté míry by se to dalo říct i o cestě vozíčkáře Kuby a jeho ženy Milli do Indie. Pro člověka, který potřebuje stálou asistenci, je tato destinace vskutku výzvou. Vše se ale podařilo na výbornou!
Indie patří mezi lokality, u kterých si cestovatel předem dokáže představit snad všechna možná rizika, o komplikacích pro vozíčkáře ani nemluvě. Nota bene, když vzhledem ke své kvadruparetické dětské obrně potřebuje pomoc prakticky se všemi úkony každodenního fungování. Není proto divu, že Kuba vlastně původně po cestě za touto dalekou exotikou nijak netoužil.
Na začátku všeho stála nabídka turné pro jeho manželku Milli N. Janatkovou, která je hudebnicí a výtvarnicí v jedné osobě. V Ostravě se na hudební konferenci potkala s Indem Amitavou, který ji pozval prostřednictvím organizace Banglanatak. Ta pracuje s podporou UNESCO po celé Indii a jejím posláním je podpora inkluzivního i udržitelného rozvoje a ochrana práv žen a dětí prostřednictvím kultury. Milli se tedy svého muže zeptala, zda by cestu do Západního Bengálska chtěl podniknout s ní. Kuba hned souhlasil, a to i přes četná varování a počáteční obavy. Přípravy na výpravu, která se uskutečnila 10.–29. listopadu, mohly začít.
Varovná očekávání
Neznali žádného vozíčkáře se zkušeností s cestováním po Indii, tak se ptali hlavně přátel, kteří už tam byli. Mnozí z nich mají zkušenosti s osobní asistencí a pracují pro lidi s postižením, takže měli relevantní vhled do problematiky. „Nejvíc varování se dotýkalo zdravotních rizik, možnosti chytit různé nemoci, a to především zažívacího charakteru. Zmínka padla i o příšerném smogu,“ vzpomíná Milli. „Nechali jsme si tedy udělat různá očkování, ale měli jsme jen měsíc na zrychlené schéma, při kterém se nedá vše stihnout. Doporučujeme začít s přípravami tak půl roku předem. My jsme cestu domluvili tři měsíce před odletem,“ říká Milli a dodává, že nakonec všechno dopadlo skvěle.
Kuba se smíchem přidává, že by s hodnocením ještě chvíli počkal, protože v době našeho povídání ještě mohla teoreticky probíhat inkubační doba malárie. Ani tento nechtěný suvenýr si však nakonec manželé nepřivezli. „Po zdravotní stránce všechno proběhlo hladce. Z obav jsme s sebou táhli spoustu věcí, které jsme nakonec vůbec nevyužili, především objemnou lékárničku. Možná jsme měli štěstí, možná pomohlo, že jsme do sebe každý den vpravili tak pět panáků vodky nebo hruškovice,“ líčí Milli.
Prvotní šok
Ještě obezřetnější byl v prvních dnech Kuba. „Raději jsem pil jen čaj a balenou vodu, jedl jsem méně. Přijel jsem prakticky bez očekávání, resp. čekal jsem jen potíže, bariéry a totální průjem. A počáteční kulturní šok mě v tom jen utvrdil. Když jsem viděl místní veřejné záchody, ani jsem nechtěl domýšlet, jak bych zažívací potíže řešil,“ vypráví Kuba o počátečních dojmech. „Nakonec jsme si ale zvykli a jedli i místní jídlo připravované na ulici v příšerných hygienických podmínkách. Ovoce, zelenina, maso, vše bez problémů. Dokonce bych řekl, že mi pobyt v Indii dlouhodobě vylepšil metabolismus,“ svěřuje se Kuba a jeho žena Milli dodává, že je nutné překonat strach a přijmout místní kulturu.
Jak ovšem Kuba naznačil, nejprve nic nenapovídalo, že se dvojice vrátí plna pozitivních dojmů. „Začalo to vlastně už příletem. Na přestupu v Dubaji jsem vyfasoval obří erární vozidlo, ze kterého jsem skoro padal, a můj vozík vyložili v Kalkatě s poškozenou postranicí. I když let byl jinak skvělý,“ popisuje zkušenosti Kuba a Milli se přidává: „V Kalkatě nás přivítal hrozný smrad – kombinace vedra, hniloby a smogu. Chaos, špína i chudoba na ulicích vyvolaly jen jedinou otázku: Jak tohle zvládneme? Představte si Prahu s 15 miliony obyvatel. Šli jsme ale do toho, obavy překonali a rychle jsme si zvykli. Hodně tomu pomohli i místní lidé a noví přátelé, které nám pořádající organizace Banglanatak dala i s autem k dispozici. Z Indie jsem nadšená.“
Vstřícní mistři improvizace
Velkou vstřícnost projevoval nejen průvodce-řidič, který klidně čekal půl dne, ale i všichni ostatní místní lidé. Každý chtěl Kubovi pomáhat a prý kolem něj všichni doslova kmitali, vyráběli improvizované nájezdy a podobně. Ačkoliv neměli s vozíčkářem žádné zkušenosti, vše doháněli svojí zručností. Protože jsou místní v mnohém odkázáni jen na to, co si dokážou sami vyrobit, jsou to zruční kutilové a umějí si poradit. „Asi je to pozůstatek koloniálních dob a kastovního systému, ale všude cítíte velkou úslužnost, úctu a respekt. Ten, kdo vás obsluhuje, u vás stojí a kouká vám do pusy, jestli jste spokojeni, což je nezvyklé,“ popisuje Milli. Za čirou radost pak označuje místní děti, které jsou velmi bezprostřední a hned cizího návštěvníka vezmou za svého.
„Na ulici jsem byl exot a celebrita v jedné osobě,“ směje se Kuba. „Nezřídka jsem byl pro místní první běloch na vozíku, kterého viděli.“ To platilo především na vesnicích, kam také zavítali, protože turné zahrnovalo i pobyt a vystoupení v oblasti Tepantar a vesnici Pingla. I přes další část kulturního šoku zde zažili snad nejvřelejší přijetí. Místní ženy s Milli tančily a zpívaly podle svitkové malby, jejíž příběh se postupně odvíjí. „Učila jsem je taky zpívat Lásko, Bože, lásko. Bylo to moc milé. Zdejší komunitu tvoří muslimové, vůbec nechápali, proč máme v Evropě z tohoto náboženství strach.“
Vzdělanější lidé zde mluví anglicky, i když někdy se silným akcentem, ve kterém často písmeno F vyslovují jako P. Za pomoci rukou, nohou a hlavně úsměvu se však dá domluvit s každým. „Naučila jsem se i pár slov bengálsky. Zajímavé je, že pro vozík nemají vlastní výraz a používají anglické slovo wheelchair,“ poukazuje Milli. Té se s místní kulturou sžívalo snáz a rychleji než Kubovi, především díky jejímu programu a vystoupením. A také proto, že Kuba trávil hodně času samostatně s asistentem Martinem, který celou cestu s Neubertovými absolvoval.
Cestování s asistentem
„Bez asistenta by to nešlo. Je to poněkud jiné cestování, když je s vámi vedle manželky třetí člověk, ale jsme na jeho přítomnost zvyklí i z domova,“ vysvětluje Kuba specifika života s osobním asistentem. Koneckonců je jejich profesionálním školitelem. „Kluci měli dost nezávislý program, zatímco já koncertovala,“ říká Milli a dodává: „Hodně odpočívali, chodili na čaj a vstřebávali atmosféru. Měli svobodu poznat Indii nezávisle na mně, ale užila jsem si i čas s Kubou. Na život s asistentem si člověk musí zvyknout. Měl by mít určitá pravidla. Není dobré být pořád všichni tři společně. Musí mít i čas pro sebe a my bez něj. Pak nenastávají problematické situace. Dřív jsme s asistenty mnohem víc sdíleli společné zážitky, ale naučili jsme se to oddělovat.“
„Jak si vybrat asistenta na cesty, jak se podělit o náklady, to by asi vystačilo na samostatný článek,“ myslí si Kuba. V tomto případě pobyt i stravu pro všechny tři hradila pořádající organizace. „My platili jen letenky a mzdu pro asistenta,“ dodává. Cesta letadlem přišla přibližně na dvacet tisíc za osobu. Jinak jsou však pobytové náklady v Indii velmi přijatelné. „Na ulici se najíte v přepočtu i za deset korun. Ceny jsou tak třikrát nižší než u nás, kromě alkoholu. Ubytování bylo taky velmi slušné, pořadatel vše zařídil výborně. Občas nebyl nocleh úplně bezbariérový, ale snažili se a s mechanickým vozíkem to šlo. Hlavně, že disponoval evropskými WC,“ vypočítává Kuba.
Svářečka na rikše
Kromě kulturních setkání a vstřebávání atmosféry pochopitelně došlo i na památky, třeba muzeum Rabindra Tirtha, kde Milli vystupovala, nebo památník královny Viktorie v Kalkatě. „Můj původní plán navštěvovat místní chrámy moc nevyšel. Například do hinduistické svatyně Birla Mandir mě z obřadních důvodů nepustili s vozíkem. Má totiž špinavá kola. A nechat se tam nosit, to jsem odmítl. Nevyšla mi ani plánovaná projížďka na slonech, ale i tak jsem se vrátil plný zážitků,“ líčí Kuba a Milli dodává: „Především na vesnicích mě uchvátila příroda. Pro malování přímo úžasné – to slunce a barvy! A došlo i na setkání s opicemi hulmany posvátnými.“
Z počátečních obav se tedy nakonec vyklubaly bezmála tři týdny zážitků i příjemných setkání. A nakonec to nepokazila ani závada na vozíku dva dny před odletem. Naopak se z prasklé trubky od madla vyklubala další historka, to když svářečku k opravě přivezla člověkem tažená rikša.
Autor: Radek Musílek
Zdroj: http://www.muzes.cz/casopis/archiv/2019/02-2019/
Foto: Kuba a Martin procházejí vesnicí Pinglou. | foto: ARCHIV manželů Neubertových