• Zajímavá je cesta z Pohořelce na Pražský hrad.
• Lea Skanderová začínala jako osobní asistentka v Anglii.
„Jde to poznat, je to taková baculka,“ říká Libuše Petrašová, zatímco její ruce jezdí po Alegorii obžerství. Jde o kopii sochy Matyáše B. Brauna, kterou lze vidět v podzemí Schwarzenberského paláce nedaleko Pražského hradu. Usmívá se, když postupuje od jedné sochy ke druhé a prozkoumává jejich profil. „Byla jsem i na Kuksu, ale tam jsou sochy veliké,“ dodává, když postupně s průvodkyní chodí od jedné sochy ke druhé. Je jich tu celkem čtrnáct, přibližně stejný počet je zastávek téhle prohlídky Pražského hradu. Je určena nevidomým a pořádá ji cestovní agentura Accessible Prague.
Vyzbrojená úsměvem od ucha k uchu a nekonečnou trpělivostí provází 35letá průvodkyně Lea Skanderová lidi s postižením po Praze. Ví, jak nevidomého navigovat po schodišti, kdy upozornit na dveře, schůdek, nízký strop… „Nejraději mám prohlídky pro dva tři lidi, ale provázím jich i deset,“ dodává.
Vystudovala historii a pak vyrazila na roční zkušenou do Velké Británie. Dostala se do agentury, která zprostředkovávala domácí pečovatelky k tetraplegikům. Vyzkoušela několik rodin klientů, než se u jednoho zabydlela nastálo. Když se pak vrátila do Česka, chtěla britského klienta-kamaráda pozvat do Prahy.
Do plánování se zabrala tak, až jí došlo, že podobná služba – průvodci pro postižené – v Praze chybí. Začala se tomu tedy věnovat. Od roku 2007 funguje agentura Accessible Prague (Přístupná Praha) a Lea Skanderová se přes léto nenudí ani náhodou. „Prohlídky s postiženými dělám tak dvakrát třikrát do týdne. V zimě mám víc času na plánování novinek pro nadcházející sezonu a napadlo mě lépe zpřístupnit Prahu i nevidomým,“ říká. Obešla si město a postupně zjišťovala, na co zajímavého by se dalo upozornit. Výsledkem je několik zastávek a moc zajímavá prohlídka, během níž Lea kombinuje historii budov s pověstmi.
Jak procházíme hradem, popisuje, která místa míjíme, vypráví o zápletkách na obrazech či vitrážích. Seznamuje nás s osobnostmi, jež tudy kráčely dávno před námi, a zastavuje nás u míst, kde bychom jindy ani nezpomalili.
Od paláce na náměstí
Potkáváme se na Pohořelci, odkud nás Lea vede k první zastávce, Černínskému paláci. Je ze 17. století, během věků sloužil také jako lazaret, nájemní dům, kasárna či sídlo Protektorátu Čechy a Morava. Do výšky tří metrů ho zdobí bosáže připomínající diamanty. „Je to zajímavý barokní prvek,“ navádí Lea Libušiny ruce na vystouplé kameny.
Šla jsem tudy tolikrát, ale nikdy jsem si toho nevšimla, honí se mi hlavou, zatímco Lea vypráví o Janu Masarykovi, který údajně vyskočil z okna Černínského paláce, byť tomu dnes nikdo nevěří.
To už ale náměstím zní sedmadvacet zvonů z protější Lorety. Stojíme na vyhlídce a necháváme se unášet tóny mariánské písně, zatímco Lea vypráví a vytahuje z kabelky hnědý reliéfní list, na kterém je vyražena budova Lorety. „Tohle je skvělý vynález, ale haptické modely jsou ještě lepší,“ pochvaluje si Libuše stránku, po které přejíždí rukama. Prahu si je třeba nejen osahat a poslechnout, ale také cítit, je heslo agentury Accessible Prague. Proto zpomalujeme před hospodou U Černého vola, odkud je cítit přepálený tuk. I to přece patří k pražským ulicím.
Jak klesáme k Hradu, Lea nás upozorňuje na úzké schodiště vedoucí o ulici níž a zároveň si pro nás připravila hádanku: Kolik členů má hradní stráž? Víte to? My se netrefili. Číslo 653 nás překvapilo.
U Hrzánského paláce, který patří vládě, se zastavujeme jen na chvíli. To abychom sáhli na kamenné obložení kolem dveří. O pár metrů dál stojící budova bývalé Hradčanské radnice je zajímavější. Renesanční stavbu zdobí pro toto období typické graffiti, které je ve tvaru obálek, dobové dveře pak kovové koule, ale také loket – stará dobrá délková míra – 59,3 cm. Libušiny ruce přejíždějí důkladně po kované klice a zdobeném uchu, které slouží k otevření.
Další zajímavé dveře má Klášter bosých karmelitánek, odkud přecházíme k osmiramennému plynovému osvětlení. Na kamenném podstavci obdivujeme (každý po svém – Libuše prostřednictvím hmatu, já zraku) znak Prahy: erb se třemi věžičkami, nad nimiž jsou přilby. Dále je na něm hradební zeď a otevřená brána s rukou držící meč.
Zahřát se jdeme do sklepení Schwarzenberského paláce, kde je už zmiňovaná haptická výstava Doteky baroka. Jedná se o čtrnáct kopií významných soch ze 17. a 18. století. Kráčející kůň od Adriana de Vriese, sochy Matyáše Bernarda Brauna – Alegorie Spravedlnosti, Cudnosti, Moudrosti, Obžerství a Lenosti. Dále je zde možné se dotknout odlitku Kristovy hlavy či zkratky INRI z krucifixu, jenž stojí na Karlově mostě od roku 1657. Nechybí ani ukázka originálních materiálů – bronzu, pískovce a mramoru. „Jakou má ten mramor barvu?“ vyzvídá Libuše nad fialovým kvádrem.
Na Pražském hradě
„Tak co, máte ještě sílu na další poznávání?“ ptá se naše průvodkyně poté, co nás nechá vystoupat na Plečnikovo schodiště připomínající amfiteátr. Je akusticky zajímavé, zvuk se z něj odráží. Po zakoupení lístků do Pražského hradu (ZTP zdarma, ZTP/P i s doprovodem), stihneme ještě prozkoumat kašnu, studnu a také nejstarší část zdiva románského opevnění hradu (v průčelí vedoucím ke katedrále). „Tohle už znám,“ říká Libuše Petrašová, zatímco její ruce rejdí po hrbolaté zdi.
Před katedrálou svatého Víta vytahuje naše průvodkyně opět reliéfní list. „Sáhněte si na dvě bohatě zdobené věže. Tohle je ta renesanční část a tady rozetové okno,“ vede Libušinu ruku po reliéfu stavby na hnědém obrázku. Pak vcházíme do monumentální katedrály, která vznikala v mnoha etapách a její výstavba se táhla od roku 1344 až do roku 1929. Libuše obchází gotický sloup a za oltářem nechá svou nohu klouzat po berlách na hrobech biskupů, jejichž ostatky jsou dole uloženy. „Mám kostely ráda. Mají jinou akustiku; hlasy a kroky zde působí monumentálně. Jsou to promodlená místa, je tu něco cítit,“ říká žena, která o zrak přicházela postupně. A lékaři ji dlouho uklidňovali, že bude nosit jen silné brýle. Dnes ji Prahou provází labradorka Lia, chodí spolu pracovat do Hmateliéru, kde se vyrábí keramika, i pomáhat na Neviditelnou výstavu.
Největším zážitkem v katedrále jsou ovšem vchodové dveře. Průvodkyně Lea si je nechá přivřít a na jejich druhé straně se objeví reliéfy – výjevy ze života svatého Václava. Cestou ke Starému královskému paláci se ještě zastavujeme u obelisku z mrákotínské žuly. A pak už spěcháme do Vladislavského sálu, který bez televizních reflektorů vypadá tak nějak ušlápnutý, a dále k oknu, kde se v roce 1618 uskutečnila pražská defenestrace. Oknem tehdy vyletěli královští místodržící a písař. Událost se obešla bez obětí na životech, odstartovala však české stavovské povstání. Zatímco zkoumáme výšku pádu místodržících, Lea nás zve k vytopeným kachlovým kamnům. Ruce si na ně položíme všichni, venku je totiž zamračeno a nádvořími profukuje vítr. Je moc příjemné se o ně opřít. Jako bonus nám ostraha dovolí si sáhnout i na vyřezávané dobové židle z 15. století.
Poslední zastávka: Zlatá ulička
Baziliku svatého Jiří proběhneme, seznámíme se jen s opukou a románským sloupem, o to zajímavější je ovšem návštěva Zlaté uličky s jejími miniaturními domečky, v nichž bydleli hradní střelci a později i zlatníci. Průvodkyně Lea nechává Líbu, aby si rukama objela délku celého domu a uvědomila si tak, jak malé jsou. „Začíná to tady u okapu, teď bude okno, tady jsou otevřené dveře a další okno. Dům je modrý,“ provádí Lea nevidomou Libuši podél zdi. Takhle obejdou tři domky.
„Tahle prohlídka mě velmi obohatila,“ říká Líba, když vycházíme ze Zlaté uličky, což byla poslední památka dnešního programu. „Miluji historii a dnes jsem si na ni mohla sáhnout. Dělám keramiku, takže každá taková exkurze do historie je pro mě inspirací,“ dodává.
Info
Kolik to stojí
Objednat si můžete tyto dvě prohlídky:
Procházka po Starém Městě a Malé Straně
Hradčany a Pražský hrad
Prohlídkami provázejí průvodci proškolení pro práci s nevidomými. Cena: 1800 Kč (skupina 1–5 osob), 2500 Kč (6–10 osob)
www.touchableprague.com
www.accessibleprague.com
Michaela Bučková
Zdroj: http://www.muzes.cz/aktuality/cestovani/osahejte-si-starou-prahu/
Foto: praha.idnes.cz