Jana Fesslová je úspěšná česká paralympička, která se v roce 2002 sama vydala na cestu do Číny. Její zážitky si přečtěte níže. V roce 2009 se jako spolujezdec na motocyklové sajdkáře s přáteli vydala do indických hor. Více se dočtete na stránkách Jany Fesslové www.jana-fesslova.cz. Článek později najdete i u nás.
Čína
Rozhodnutí přišlo rychle - někdy na začátku prosince 2001 a Pepíkovi jsem v podstatě už jen oznámila, že odlétám 14. prosince a vrátím se 15. ledna. Nejdříve byl na rozpacích a možná se i zlobil, ale vím, že mě chápal a toleroval mé rozhodnutí.
Zabalený baťoh obsahoval spacák, který měl komfort do -17, hygienické potřeby, dvě trička, jedny kalhoty a potřebné věci do přírody. Vše ale bylo koncentrováno na pobyt v jižní Číně, kde v té době mělo být kolem 18 až 20 stupňů. Odlétala jsem s tím, že vůbec nevím, co mě čeká a zda cestu zvládnu a vzhledem k jazykové nevybavenosti jsem se vydala vstříc dobrodružství na mém prvním vozíku JUKY KURY a několika náhradními díly – šrouby, ložisky a klíči potřebnými pro případné opravy. Jen pro informaci vozík JUKY KURY je takový trabant mezi vozíky a to, že tu cestu přežil, je až neskutečné.
Po příletu do Pekingu jsem si dokázala i bez angličtiny či čínštiny vyměnit peníze – dolary na Juany (1 juan = 3kč) a vydala se před letiště hledat autobus, který jede směr jižní Čína do Guilinu. A už tady bylo veselo, protože vedle sebe stálo asi pět autobusů a všichni mi odkývali, že jedou tím směrem. Tak jsem si vybrala nejdůvěryhodnější obličej a vylezla si do autobusu. Všichni byli moc milí a ochotní mi pomoc, ale představa, že ti malí Číňani se budou tahat do autobusu s obříkem jako jsem já, mě vyděsila a vylezla si pro jistotu sama a bylo to dobře, protože jen s baťohem měli tak trochu problém - ten nejiniciativnější se v pase div nezlomil, když si hodil baťoh na záda. Spokojeně jsem se usadila a za chvíli se jelo….. V autobuse jsem byla středem pozornosti, aniž bych cokoliv podnikla. Cesta byla dlouhá a náročná, i naše D1 by místy byla luxusní dálnicí. Když už se mi zdálo, že cesta je delší než by měla a i v průvodci bylo psáno o několik hodin míň, trochu jsem z nejistila a posledním hřebíčkem bylo, že místo sluníčka přibýval sníh. Z autobusu jsem vystupovala – vylézala v Urumči – nejdřív se mi chtělo brečet, pak jsem si říkala, jak jsem pitomá a co jsem to provedla. Nicméně jsem sundala baťoh, koupila si na místním tržišti kilo mandarinek, vzala mapu a průvodce do rukou a přemýšlela, jak pojedu směr Peking, když na cestu mám 29 dní. Již během prvních 10 minut byly u mě „naháněčky“ a nabízely mi od ubytování, přes jídlo až po taxi. Po odhození mapy jsem jen seděla a rozhlížela se. V hlavě jsem měla spoustu myšlenek – zvládnu to? Je to nádhera? A ty lidi, usměvaví a pohodoví. Pak se už dostavila únava, časový posun byl znát, a tak jsem se rozhodla pro „nejsympatičtější naháněčku“ a vydala jsem se bydlet. V Urumči jsem zůstala 3 dny, 7-hodinový posun byl znát a tak jsem spala první dny skoro do oběda, ale to vůbec nevadilo, protože volný lístek na vlak do Hami jsem čekala 2 dny.
Urumči (čínsky Wulumuqi) je hlavní město provincie Xinjiangu s 1,5 milionu obyvatel. Ve městě jsem se zdržovala jen v hotelu a město moc neprocházela, spíš jsem vyrazila do okolí, vždyť Urumči znamená mongolsky „Krásná pastvina“. V blízkých horách ještě krásné pastviny jsou. První cesta vedla k Nebeskému jezeru (Tian Chi; vstup 60Y; autobusy ráno z Ü. 45Y). Je to horské jezero krásné tyrkysově modré barvy, posazené v pohoří Tian Shan se zasněženými vrcholky, 2-3 h jízdy od Ürümqi. Jezero a hory samotné jsou krásné. Vstupné jsem neplatila, protože jsem se s vozíkem nedostala úplně až k jezeru, ale i z vršku se bylo na co koukat, přestala jsem litovat, že jsem si spletla autobus. Jen počasí bylo náročné. Tady u jezera jsem si zase pořádně uvědomila svůj hendikep a nevěděla, zda jsem schopna a hlavně ochotna život na vozíku zvládnout. Pak jsem se vrátila do hostelu Bogeda Binguan kde „dormitori“ stálo 25Y – jedno z levnějších ubytování. Ráno jsem se přesunula na vlakové nádraží a vyrazila směr Hami. Tady bylo k dispozici celkem asi 8 hotelů, ale pro baťůžkáře a ještě k tomu na vozíku krapet dražší – proto jsem zůstala jen jednu noc, protože mi to udělalo pěknou díru do rozpočtu. Vzhledem ke krátkému času, který jsem se rozhodla v Hami trávit, jsem podnikla cestu jen do 2 km vzdálené Hrobky králů, vstup stál 8Y, jsou zde hrobky všech Hui králů, včetně jejich těl, z nichž největší je ta sedmého krále Boxiera. Má 14 m na výšku a půdorys 79x15 m. V každém rohu hrobky stojí sloup a u toho na Z straně je možné vyjít na střechu a prohlédnout si Hami z výšky, což mi odepřeno nebylo, protože jsem slezla z vozíku a vylezla si nahoru po zadku. V blízkosti je také největší místní mešita pro 3 000 lidí. Pak jsem se na vozíku 30 km pěšky posunula a nakonec stopla něco jako auto na dalších 20 km do vesnice Baishitou, která je asi 50 km od Hami. Tady jsem přespala poprvé v rodině, dostala jsem večeři – žlutý meloun, který je v této oblasti údajně nejlepší na světě. Své výjimečné sladkosti dosahuje díky suchému, slunečnému a horkému počasí. Letní rekordní teplota je 43°C. Zimní zase – 32°C. No a teď jsem konečně odtajnila teplotu, ve které jsem se pohybovala – když původně jsem měla být v místě, kde je cca +20 stupňů! Takže můj spacák do – 17 mi byl… víte k čemu??? Ale i tak to byla výjimečná zkušenost. Zde, na horších cestách, se mi poprvé rozbil vozík, upadlo mi přední kolečko, a tak následovala cesta k zemi, z batohu jsem vyndala nářadí a náhradní šrouby, které mi Pepík zabalil a jala jsem se opravovat. Podařilo se i za mohutné podpory místních usedlíků, kteří stále něco mleli, zkoumali vozík i mou ohromnou postavu. Po opravě jsem dostala pozvání na přespání - asi tři nabídky, k tomu nějaká nabídka k sňatku, Na mou odpověď, že mám manžela doma mi bylo řečeno, že to nevadí, jsem si vybrala starší paní – věk se opravdu těžko odhaduje (něco mezi 40 a 70 lety) a vydaly jsme se k nim domů. Marně jsem hledala topení, jen uprostřed místnosti hořel oheň a na něm se chystala večeře. Dostala jsem lavor s celkem teplou vodou - vzhledem k teplotám venku byla fakt teplá a umyla si ruce, obličej a vše co bylo třeba. Pak jsem dostala večeři, úžasnou rýži s čínským zelím – nikdy bych nevěřila, že si na tomhle jídle tak pochutnám. Pak u mě přistála mísa s mandarinkami – a to se nemělo stát – musela jsem se krotit jinak bych je fakt asi snědla. Jen pro informaci, abyste se nelekli, že jsem se rozmluvila anglicky – to fakt ne, ale tužka, papír, ruce a veselé gestikulace a sem tam možná anglické slovíčko – veselý večer skončil ve 22 h a šlo se spát. Paní domu mi nabídla, abych spala v hlavní ložnici, ale to jsem s poděkováním odmítla a spala v přístavku něco jako stodola kde bylo seno, pracně se nasoukala do spacáku, vzala kulicha, šálu, rukavice a nakonec na sebe naházela trochu toho sena a usnula. Bylo to příjemné, jen ráno trochu víc mrazivé… Po snídani, což bylo asi kilo mandarinek, jsem paní domácí předala 10Y jako poděkování a vyrazila zpět do Hami, odkud mi večer jel vlak směr Dunhuang. Když jsem si vybrala svojí „naháněčku“, ubytovala jsem se kousek od autobusového nádraží za 20Y – super, konečně opět trochu levnější ubytování. Zde jsem spočítala finance a zjistila, že potřebuji zaplatit vlak, busy, ubytování až do Pekingu - na jídlo moc nezbývalo, ale protože miluju ovoce a zeleninu řekla jsem si, že zbytek cesty si budu užívat právě těchto produktů, i když i klasické jídlo tu není moc drahé. A protože ubytování bylo levné rozhodla jsem se zůstat minimálně 4 dny a projet okolí. Po desáté dopoledne jsem sedla na minibus za 3Y a vyrazila 6 km od města na doporučované zpívající písečné duny. Podle průvodce prý zrnka písku proháněná po vysokých dunách větrem opravdu mohou vydávat zvonivý zvuk podobající se zpěvu a jindy zase připomínají válečné bubnování. Musím přiznat, že ani jedno nemůžu potvrdit, protože se dostavila moje chvilka jak rozjímání, tak přemýšlení a došlo i na slzy. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla sama nebo, že jsem měla pocit, že jsem na dně a nevím, co chci. Na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem dokázala hodně a cestu si užívám až neskutečně a poprvé jsem měla pocit, že se těším domů. Pak jsem se rozhodla místo v hotelu strávit čas venku nebo pro změnu v rodinách. Bylo moc hezké vidět, jak rodina drží pospolu, vlastně v jednom „domku“ bydlí několik generací. Vždy mi byla nabídnuta lepší postel, jídlo a teplá voda - té je mimochodem všude dostatek – jen si člověk musí hlídat, aby byla čerstvě uvařená. Cesta utíkala celkem rychle, protože jsem jezdila pěšky na vozíku od 10 km do 20 km a asi dvakrát jsem ujela 30 km. Konečně se to trochu projevilo a i „kalhoty pro slony“ na mě trochu visely. Pak nastal čas přesunu do Jiayuguan. V tuto chvíli jsem se nacházela 1541 km od Pekingu. Cesta z Dunhuangu autobusem do Jiayuguan trvala asi 5 hodin. Právě zde končí Velká čínská zeď. Jde o jedno z menších měst, kde není moc zahraničních turistů, většinou spíš Číňané. Byl tu celkem klid, ubytování levné a mandarinky tu také měli. Poprvé se dostavil pocit vyčerpání. V hostelu jsem si dala sprchu a zalezla do postele. Tři dny mi trvalo, než jsem se srovnala a vydala se na další cestu blíž k Pekingu, vždyť mi do odletu domů zbývalo jen 12 dní. Čekala mě cesta do Jinchang. Cesta autobusem byla tradiční, takže po příjezdu do města jsem byla řádně vyklepaná, okýnka nevypadala, převážené zvířectvo přežilo a menší porucha autobusu způsobila „jen“ 3 hodinové zpoždění, ale moje postava a barva pleti nám to čekání urychlila. Zde jsem pro změnu nevyhledala ubytování hotelového typu, ale v zájmu šetření jsem spala v rodině u Zhan. U lavoru s horkou vodou jsem si dopřála po několika dnech komfort umýt se teplou vodou a prohřát nohy, které dostávaly v nízkých teplotách pořádně zabrat. Už při samotném mytí jsem si říkala, že se na mě asi začíná podepisovat každodenní strava – mandarinky. Dědeček, hlava rodiny, se snažil se mnou domluvit a ptal se, odkud jsem, a opět zvítězila zásoba papíru a tužek a kreslila jsem mapu Evropy a už jsme hádali. Dědouš se tak smál, když se netrefil, že se k nám přidala i rodina 5 dětí, 4 dospělí a večer hnedle utekl. Když padla 22 h, ženy v domě zhasly oheň, který slouží jako jediné topení v domě a šlo se spát. Za uplynulý pobyt jsem zjistila, že se vstává v 7 hodin ráno. Zhruba od 13 – 14 je siesta i ve vlaku a spát se chodí ve 22 h, a to bez rozdílu věku. Tentokrát jsem byla vděčná za nabídku spaní v posteli, protože moje tělo začalo se mnou tak trochu bojovat. Následující den jsem strávila s rodinou – oni pracovali na poli a já se jela projet po okolí, vyrazil se mnou děda, který se pak vzdálil do míst, kam mě vozík nepustil – to uvědomění mě zase dostalo, ale také jsem se už necítila až tak svázaná. U této rodiny jsem zůstala ještě jednu noc. Večer se konala oslava, místní tancovali v kostýmech, které patřily této provincii. Další den mě rodina vyprovodila na vlak do Shuozhou. Jen pro informaci do objektu vlakového nádraží Vás pustí maximálně 30 minut před příjezdem Vašeho vlaku, bez jízdenky Vás do objektu nádraží vůbec nepustí. Každý vagón má na starosti jeden průvodčí, čistota a dochvilnost vlaku je pro mě neskonale překvapivá, neboť z Čech na to nejsem vůbec zvyklá. Jinak nákup jízdenky, mě jako cizince, vyjde třikrát tolik než místního člověka.
V Shuozhou jsem toho už moc nenajezdila, protože tělesná schrána vypovídala služby, docházely síly a i vozík se stával více opravovaným, než funkčním. Pobyt ve městě tedy spočíval v opravách vozíku, nakupování dárků a hlavně jsem se snažila dát trochu do pucu, i když to vzhledem k počtu mých svršků nebylo vůbec jednoduché. Odpoledne jsem naposled vyrazila do města a nakoupila si pro změnu 3 kila mandarinek – 1 kilo mandarinek stálo 2Y, což je 6 Kč – a ta chuť a ty oranžový ruce a ksichtík. Večer jsem upadla v hotelu do postele a usmívala se, získala jsem sebedůvěru a řekla si, že i na vozíku to asi půjde. Viděla jsem kus přírody, spoustu nových lidí a míst, sáhla si na pomyslné dno, ale taky jsem si vezla domů rozhodnutí, že chci žít, co žít, že si chci život užít a prožít, i když na vozíku... Cesta do Pekingu byla rychlá, po příjezdu vlaku do stanice jsem mazala směr taxi, což nebyl problém, protože hned před nádražím už čekalo několik desítek naháněčů a já po zkušenosti, že všechny autobusy jedou do jižní Číny, jsem si radši vzala toho taxíka a nechala se odvézt na letiště. Domů jsem se těšila a byla přesvědčená, že tohle nebyla poslední cesta – poznání a snad malé dobrodružství, které mi ukázalo nové možnosti.
Tak Caj-tien přátelé, těším se na další cestu.