Vůbec si nedovedla představit, že by jednoho dne mohla lézt na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc. Je totiž na vozíku a Mont Blanc dá zabrat i nejednomu zdravému člověku. Jednou si o tom povídala s dobrovolníkem Patrikem Bémem, který už na Mont Blancu byl, a ten prý rozhodně prohlásil: „Tak to prostě uděláme.“ „Našla jsem někoho dost bláznivého na to, aby mě podpořil, a začali jsme plánovat,“ vzpomíná Hedvika Sovadinová. A tak se i stalo. Loni v srpnu vyrazila do Francie k slavnému vrcholu skupina šesti lidí, mezi nimi byla i vozíčkářka Hedvika. Celému projektu předcházela asi roční příprava. Bylo třeba složitě plánovat: zvolit trasu, kde se dá dostat rovnou na sníh. Skupina proto nejdříve vyjela lanovkou, odkud sešla do základního tábora. Na přepravu ženy na vrchol použili speciální vozík pro tělesně postižené, se kterým se dá běhat i zapojit ho za kolo. Ten se ovšem musel speciálně upravit: po několika neúspěšných pokusech poprosili zámečníky, aby vyrobili konstrukci s lyžemi. A pak se začalo zkoušet, i když moc času na to nebylo. „Vyrazili jsme s vozíčkem trénovat do Liberce a poté jsme to zkoušeli až přímo dole pod Mont Blancem. Taky jsem si doma pouštěla videa o zdolávání hory, abych věděla, co mě čeká,“ vzpomíná Hedvika Sovadinová. A pak loni 10. srpna vyrazili nahoru. „Vozíček jsme z kopce spouštěli na laně, na rovině tlačili, do velkých kopců jsme měli vymyšlený kladkostroj, aby Hedvika mohla sama sebe vytahovat. Nechtěli jsme, aby se nahoru dostala jako pytel brambor,“ říká Patrik Bém, organizátor celého výletu. Fungovalo to dobře. Vytáhnout vozík nahoru nebyl problém, z kopce to vyžadovalo hodně manévrování. Teď shodně přiznávají: Bylo to dost šílené, jedná se o nejfrekventovanější místo, jde se po úzkém 30centimetrovém hřebenu s hlubokými srázy a davy lidí. Ale šli by do toho znovu. „Měla jsem strach o sebe i o druhé. Nevěděli jsme, jak se zachová vozík, a když jsem se koukla dolů z toho šíleného srázu, trochu se mi zamotala hlava. Ale touha to dokázat byla větší,“ přiznává Hedvika. Vrchol sice nedobyli, protože jim nepřálo počasí, vyzkoušeli si ale, že i takový výstup je možný. Všichni věří, že se jednou do Francie vrátí a vrchol bude jejich. Zatím to ale musí odložit, protože Hedvice se má v prosinci narodit miminko. „Celá ta akce byla pro mě skvělým zážitkem, pořád na to musím vzpomínat,“ říká dnes Hedvika. „Vážila jsem si úsilí všech lidí, kteří mi pomáhali, a moc jsem si užívala těch krásných hor kolem.“
Patrik Bém je odvážný dobrodruh
Vylézt s vozíkem na Mont Blanc byl hlavně nápad Patrika Béma, bláznivého 36letého mladého muže a sportovce, který se ve volném čase věnuje postiženým a podniká s nimi dobrodružné výpravy. Loni se například stal prvním člověkem na světě, který vynesl vlastními silami na vrchol Mont Blanku kolo a pak na něm sjel dolů. Nedávno se vydal s vozíčkářem Honzou Zábrodským do Peru, horolezí s nevidovými a jezdí se s nimi potápět. Třikrát už s nimi byl v Itálii na Elbě, pak vyrazili do Egypta a Thajska. „Chtěl jsem prostě někomu pomáhat,“ říká Patrik Bém, držitel prestižního ocenění Křesadlo, ceny pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci. Touto cenou, kterou mu udělili v roce 2009, se oceňují dobrovolníci. K dobrovolnictví se dostal vlastně náhodou. Přečetl si v časopisu Reflex článek o dříve aktivním klukovi, kterého v šestnácti letech porazilo auto. V článku si stěžoval, že už nemůže sportovat a že by rád lezl po skalách. Patrik Bém mu napsal a on se po třech měsících ozval. Skamarádili se a začali spolu lézt po stěnách. Dnes dokonce bydlí ve stejném domě. „Tak nějak to vzniklo, prostě se mi zalíbilo někomu pomáhat,“ dodává Patrik Bém. Později četl článek o slepém horolezci Honzovi Říhovi, opět se spřátelili, slovo dalo slovo a vyrazili spolu na Mont Blanc. „Byl šikovný, šlo to. Vpředu jsem lezl já, měl jsem ho na laně. Vrzaly mi boty, což si hodně pochvaloval. Při výstupu na Mont Blanc bylo špatné počasí, mlha, takže jsme na tom byli oba stejně,“ směje se dnes Patrik Bém. Ten také začal chodit pomáhat do dětského domova v Klánovicích, několik let působil jako dobrovolník v centru Paraple. A taky začal vymýšlet extrémní nápady. „Když jsem s tím vším začínal, nepřemýšlel jsem nad tím, co se může stát. Šel jsem do všeho po hlavě. Dnes jsem opatrnější a myslím, že dokážu odhadnout míru rizika,“ bilancuje Patrik Bém.
3500 kilometrů po Peru
Jednou z posledních akcí byl šestnáctidenní výlet s vozíčkářem Honzou Zábrodským do Peru. Autem najeli 3500 km, byli na Machu Pichu, na některá místa ho musel Patrik s pomocí dalších turistů vynést. „Vždycky jsem hodně sportoval, hodně jsem cestoval i před úrazem, každý rok jsem jezdíval i dvakrát do zahraničí. Tohle se pro mě – i díky dobrovolníkům – nezměnilo,“ dodává 43letý muž, který se ještě letos podívá jako turista do Austrálie. Po úrazu také propadl potápění. „Ze začátku je to těžší, musíte se ale nejdříve naučit pár grifů, a pak to jde,“ dodává Zábrodský, který už se potápěl několikrát na Elbě, v Egyptě, na Kubě, v Rakousku i v Česku. Pro Patrika Béma se pomoc druhým stala i zaměstnáním. Pracuje v domě pro seniory Sue Ryder, kde má na starosti správu budov a majetku. Aby pomohl financování domova, absolvoval nedávno 24hodinový běh na běžeckém trenažéru, jímž získával prostředky na financování péče o klienty. Na příští rok připravuje dva takové charitativní běhy po celé republice. „Chtěl bych si v každém kraji vybrat vždy jednu neziskovou organizaci a pro tu vyběhat nějaké peníze,“ dodává mladý muž, který si založil agenturu na zážitky For Dreams (www.fordreams.cz), aby té „činnosti dal nějaký tvar“. „Kdo má nějaký sen, který se bojí zrealizovat, může se na nás obrátit. Můžeme to zkusit. Možné je téměř cokoliv. Je to jen otázka vůle,“ dodává.
Petr Buček
Zdroj: www.muzes.cz (leden 2012)
Foto: Julius Silver