■ Doprava není pro vozíčkáře v Norsku problém.
■ Krajina Lillehammeru je pěkná, ale kopcovitá.
■ Ceny za služby a zboží patří k nejvyšším v Evropě.
Kdybychom v Evropě hledali zemi s nejlepší pověstí, žhavým kandidátem by jistě bylo Norsko. A když do tohoto skandinávského království přijedete, zjistíte, že by si takový titul opravdu zasloužilo. Platí to i z pohledu člověka s tělesným postižením. V listopadu 2014 se o tom přesvědčila česká reprezentace v curlingu vozíčkářů, která se zúčastnila turnaje v Lillehammeru.
Cesta z Prahy by se dala popsat jako sled dvouhodinových jednotek. Nejprve dvě hodiny strávíte na letišti, pak dvě hodiny letíte do Osla, odkud následně pokračujete další dvě hodiny vlakem. Všechno ale klapalo jako po drátkách. Asistenční služba nás vyložila z letadla a po chvíli už jsme stáli na vlakovém nástupišti, které je přímo pod letištěm. Bezbariérové přístupy jsou samozřejmostí, což platí i pro vlak samotný. Moderní souprava byla vybavena vlastními plošinami, ale nebylo jich ani zapotřebí. Menší schod mezi peronem a vozem nám s mechanickými vozíky snadno pomohl překonat náš chodící doprovod. Pohodlný interiér soupravy zahrnoval vyhrazená místa i prostorné toalety pro vozíčkáře. Je však pravda, že když jsem své pozitivní zkušenosti nadšeně vyprávěl norským protihráčům, lakonicky poznamenali: „Tak to jste tedy měli štěstí.“ Podle mého názoru jim však chybí zkušenosti s českou železnicí, jinak by nebyli ke své domovině tak přísní.
Olympijská historie
V Lillehammeru žije lehce přes 25 tisíc obyvatel a asi málokdo ze zahraničí by tohle město znal, kdyby se zde v roce 1994 nekonaly zimní olympijské hry. Ty se mimořádně povedly a zajistily tomuto místu světový věhlas. Norové nepropadli megalomanství a dokázali uspořádat hry, které byly efektní, ale přitom si zachovaly přátelský ráz. Hodně se hledělo i na ochranu přírody, která je zde nádherná a místní lidé si jí dovedou vážit. Minulost provázaná s pěti kruhy je dodnes v Lillehammeru patrná. Ostatně k hlavním atrakcím patří zdejší skokanské můstky a Olympijské muzeum. To nabízí zastavení u všech olympiád od roku 1896. Návštěvník si prohlédne dobové fotografie, medaile, původní sportovní náčiní a další předměty. Česká srdce pohladí zastavení u podobizny Emila Zátopka a Věry Čáslavské. K vidění je zde i pochodeň, kterou byl zažehnut lillehammerský olympijský oheň. Pamětníci si možná vzpomenou na skokana na lyžích, který se s ním snesl z výšin. Prohlídka muzea na vozíku není problém. Skokanské můstky je nutné obdivovat s jistým odstupem, ale až těsně k nim lze dojet autem.
Náročný terén
Celé město a okolí jsou velmi kopcovité. Na každém rohu narazíte na kus skály, potůček či říčku. Ty si nezadržitelně razí cestu do jezera Mjøsa, které se rozkládá v údolí a je tak velké, že polovinu cesty z Osla jedete vlakem podél jeho břehu. I na nejkratší vzdálenosti jsme raději jezdili nízkopodlažním autobusem. Terén náročný pro vozíčkáře však poskytuje ideální podmínky pro lyžování, turistiku a další sportovní aktivity.
Centrum města tvoří pár větších centrálních ulic. Procházka je možná jen po vrstevnici, kopce jsou opravdu prudké. Roztomilé malé krámky v původní zástavbě měly většinou jeden či dva vstupní schody. Vozíčkář se tak dostane spíš do novějších budov. Drtivá většina místních domů je ze dřeva. Stylové barevné domky přesně zapadají do představ o Skandinávii. Před vchodem všem neustále svítí malá lucernička, což při zdejších dlouhých zimních nocích považuji za velmi praktické. A vnáší to i jakousi radost do duše. Když se rozhlédnete za podmračeného soumraku po kraji, vidíte ve stráních drobná světélka, která by zbloudilého poutníka vlídně přivedla k obydlí.
Jak bydleli Norové v minulosti, můžete prozkoumat ve zdejším skanzenu Maihaugen. Jedná se o jedno z nejstarších, největších a nejrozsáhlejších přírodních muzeí lidové architektury v Evropě. Bohužel není z nejpřístupnějších. Bez doprovodu by byl pohyb na vozíku po svažitých štěrkových cestičkách prakticky nemožný. I tak stojí alespoň několik ze sto padesáti dřevěných objektů za zhlédnutí.
Provětráte peněženku
Naše ubytování v hotelu Radisson Blu mělo také styl. Původní budova je sto let stará a připomíná atmosféru anglického klubu pro gentlemany. Jelikož se zde ale na týden zabydlelo na padesát vozíčkářů, nebyl dostatek bezbariérových pokojů. Pořadatelé turnaje tedy vyrobili alespoň provizorní nájezdy do koupelen. Nikdo z účastníků si nestěžoval, vstřícným přístupem z obou stran se vše podařilo zvládnout. Stylové prostředí však také předkládalo stylové účtenky.
Norsko je snad nejdražší země v Evropě. Zdejší koruna má hodnotu 3,5 Kč. Ceny v obchodech a restauracích jsou prakticky stejné jako v České republice, jen si je musíte vynásobit právě tímto kurzem. Není proto divu, že řidič městského autobusu zde bere v přepočtu 73 tisíc Kč, jak se nám jeden svěřil. Speciální vůz taxislužby pro vozíčkáře si za pětiminutovou cestu po městě účtoval bezmála 500 Kč. Nešlo přitom o nějakou přirážku za speciální službu, ale o běžnou částku.
Bohužel jsme toho z Norska víc neviděli. Tak už to u závodů bývá. Většinu času jsme strávili na nedávno vzniklém sportovišti, které bylo na vozíčkáře dobře připravené. A stále se tu staví i modernizuje, protože Lillehammer se chystá hostit Zimní olympijské hry mládeže 2016. Kdybyste se tedy chtěli za rok vypravit jako diváci, nemusíte se bát cesty. Jen se připravte na vysoké kopce i ceny.
Radek Musílek
Zdroj: http://www.muzes.cz/za-sportem-do-lillehammeru/
Foto: Můžeš 1/2015